XI. Injekce
Už od rána raníčka mě jalo podezření, že se něco stane. Hned co jsme se vrátily z čurání, mně pánička začala pulírovat packy a pořád mi opakovala, ať si už ani nelehám, že hned pojedeme. A to mi bylo divné. Každé ráno po snídani si totiž ještě dám s pánikem dvacet chrupkáníků. Hezky se mu uvelebím na břiše, má ho krásně měkké, a odpočívám a trávím snídaňku a sladce zařezávám. Dnes ale ne. Sotva lezu do peřin, pánička už cloumá s pánikem, že je potřeba vstávat: již je nejvyšší čas! A pánik ani nekladl přílišný odpor, což nevěstilo nic dobrého. A taky že jo. Naložili mě do auta. Ani jsem k němu nemohla doběhnout, donesli mě k němu jako nějakého lazara, abych se prý v té sněhové břečce, co jí je všude na parkovišti, neumazala. Vyjeli jsme. A já už cestou poznala, kam jedeme, hned jsem věděla, že jsem tudy jela už mockrát a moc dobře jsem si pamatovala, kam jsme vždycky dojeli; a neměla jsem z toho pražádnou radost, ale přesto ve mně ještě pořád plápolal plamínek naděje. Naděje, že jedeme