Mezi čili princezna Mezinka

Celá ta moje hrůza začala na jaře, když se páníčkům narodilo to lidské mrně. Myslela jsem si, že přišel konec světa. Ale šeredně jsem se mýlila. Ještě mě mělo potkat něco děsivějšího. A potkalo. Začátkem podzimu se na mě totiž navalila korunovaná hrůza: strejda soused, ten, co mu ráda lížu čumák, si domů dotáhl takovou mrňavou chlupatou potvoru. Jako bych mu na mazlení nestačila já! Madla. Jak já ji nesnáším! Narušitelka mého klidu. Narušitelka číslo dvě. Pánik měl podivný nápad, že bych si mohla s tou praštěnou Madlenou hrát. To vůbec! Chtěl nám házet můj míček a jakože se o něj budeme přetahovat. Ale to se hošánek dost přepočítal. Je to můj míček, tak jaképak copak, Madlo, nesahej na můj balónek, nebo ti prokousnu tepnu! Stačí že tě cítím na chodbě. A nemysli si, že to nevím: čůráš na schody! Tak. A je to venku, hoho! S takovýma, co neví, co se sluší a patří, se já ze zásady nestýkám. Pánik to naštěstí brzy pochopil (jaká je). A míček schoval (jen pro mě). Ale to jí nest

Asi se té noční můry nikdy nezbavím. Už zase je to tady. Ráno mě naložili do auta a šupajdili se mnou k tomu psímu felčarovi s tou odpornou injekcí. Už zase! Jako bych si to sama přivolala, že jsem sem po dlouhé době zase napsala zápisek, že jako žiju, že posledně ta injekce sice nebyla moc OK, ale nebyla rozhodně ani KO. Proč já jen nemlčela? Bodějť bych raději do pacek klávesnici nebrala a nic nepsala! Mohla jsem se tomu vyhnout, mohla jsem si to ušetřit. Tu hrůzu. Ale dobře to dopadlo. Nemusíte se bát, protože naštěstí, kdo s čím zachází, jak říkal jeden klasický pes, ten se v tom naučí chodit. Ten ptáček jeden vykutálený dnes naštěstí neordinoval, jako už jednou kdysi . Místo něj tam byla taková krásná slečna doktorka, co měla hebké packy a krásně mě drbala za uchem. I páničkovi se určitě tuze líbila, protože před ní chodil jako krocan nebo jak se jmenuje takový ten parádivý pták a hovořil děsně inteligentně a spisovně a jakože vtipně. A ta milá slečna doktorka se chcichotala