XI. Injekce
Už od rána raníčka mě jalo podezření, že se něco stane. Hned co jsme se vrátily z čurání, mně pánička začala pulírovat packy a pořád mi opakovala, ať si už ani nelehám, že hned pojedeme. A to mi bylo divné. Každé ráno po snídani si totiž ještě dám s pánikem dvacet chrupkáníků. Hezky se mu uvelebím na břiše, má ho krásně měkké, a odpočívám a trávím snídaňku a sladce zařezávám. Dnes ale ne.
Sotva lezu do peřin, pánička už cloumá s pánikem, že je potřeba vstávat: již je nejvyšší čas! A pánik ani nekladl přílišný odpor, což nevěstilo nic dobrého. A taky že jo.
Naložili mě do auta. Ani jsem k němu nemohla doběhnout, donesli mě k němu jako nějakého lazara, abych se prý v té sněhové břečce, co jí je všude na parkovišti, neumazala.
Vyjeli jsme. A já už cestou poznala, kam jedeme, hned jsem věděla, že jsem tudy jela už mockrát a moc dobře jsem si pamatovala, kam jsme vždycky dojeli; a neměla jsem z toho pražádnou radost, ale přesto ve mně ještě pořád plápolal plamínek naděje. Naděje, že jedeme třeba někam jinam, třeba do teska, které stojí také tím směrem.
Tesko jsme ale bez zájmu minuli, takže žádný nový pytel granulí pro Mezinku, žádné nové hračky na trhání, ale jistota jistoucí: jedeme opravdu TAM. K psímu doktorovi. K tomu úlisnému chlápkovi, co předstírá, jakýže to není můj kamarád a jakže nerozumí mé psí duši a zatím mi nezdvořácky čučí na zuby, jako nějaké kobyle, a vráží do mě obrovské jehly. Pokaždé mě to zle zaštípe. A udělá se mi boulička. Co bych povídala, prevít jeden!
Dneska tam ale ten vykutálený ptáček nebyl. S úsměvem od ucha k uchu nás přivítala jeho sestřička, hned mě začala hladit, mazlila na mě samá sladká slova: ťuťuňuňu a hafiky hafiky, a vůbec chovala se ke mně, jako by se mnou chodila za barák občurávat můj keř. Jenže nakonec jsem se ponižujícímu civění na chrup ani té zlé injekci stejně nevyhnula. Taková to byla falešná sestřička! Žádná sestřička, ještě vykutálenější pták než ten doktorskej! Tak jsem jim tam aspoň ze svého kožíšku vytřásla nějaké ty chlupy, aby po mně museli hezky zamést, a trošku jsem pustila i žlázy, aby byla ostuda a aby si moji páničci pro příště dobře rozmysleli, jestli mě TAM zase budou tahat. Zlouni jedni!
A jelo se domů. A cestou zpátky jsem si vzpomněla, jak jsem při jednom návratu od té veterinářské sebranky málem skončila docela umrlá. Píchli mě tenkrát obrovskou jehlou a napustili do mě nějaký sajrajt, po kterém jsem vám celičká opuchla, že jsem vypadala jako nějaký tlustý mops, nebo dokonce jako bernardýn, a ne jako štíhlá modelka, jak vypadám normálně. Museli jsme rychle šupajdit zpátky za těma felčarama, aby do mě píchli zase takovou jinou obrovskou jehlu a napustili do mě pro změnu zase jiný sajrajt, abych splaskla do normálních rozměrů psí princezny. Se vůbec svým páničkům divím, že mě TAM k TĚM pořád ještě vozí. Asi mě už vůbec nemají rádi...
Jindy zase jsem měla bolavou packu. Bodla mě vosa. To je vám ukrutné zvíře, stejně tak zlé jako ty injekce. Celá jsem napuchla, ani dýchat jsem pořádně nemohla a jen jsem těžce funěla a polevilo to, až co mě hodinu namáčeli v octu a naládovali mě takovými malými bílými granulkami, kterým říkali pilulky. Že prý jsem alergická na hmyzí vpich! Pche! Určitě tu vosu podstrčili až k mému čumáčku, aby se mě zbavili...
A teď si vzpomínám, že když jsem byla ještě štěně, tak jsem se každou chvilku pozvracinkala. Kdo ví, čím mě ti prevítští páničci, ti ptáčci vykutálení vlastně krmili, jestli už tenkrát neměli spadeno na můj život.
Ale co dělat, za pániky mám vrahouny, ale kdo jiný by mi dával papání? V útulku jsem si už zažila své, to raději psí nebe. A co když jsou ti pánici nakonec přece jen hodní, co když jsem opravdu já takový chcípák? Musím se nad tím ještě hodně zamyslet, ale teď se mi už chce nějak spát. To asi po té injekci...
Sotva lezu do peřin, pánička už cloumá s pánikem, že je potřeba vstávat: již je nejvyšší čas! A pánik ani nekladl přílišný odpor, což nevěstilo nic dobrého. A taky že jo.Naložili mě do auta. Ani jsem k němu nemohla doběhnout, donesli mě k němu jako nějakého lazara, abych se prý v té sněhové břečce, co jí je všude na parkovišti, neumazala.
Vyjeli jsme. A já už cestou poznala, kam jedeme, hned jsem věděla, že jsem tudy jela už mockrát a moc dobře jsem si pamatovala, kam jsme vždycky dojeli; a neměla jsem z toho pražádnou radost, ale přesto ve mně ještě pořád plápolal plamínek naděje. Naděje, že jedeme třeba někam jinam, třeba do teska, které stojí také tím směrem.
Tesko jsme ale bez zájmu minuli, takže žádný nový pytel granulí pro Mezinku, žádné nové hračky na trhání, ale jistota jistoucí: jedeme opravdu TAM. K psímu doktorovi. K tomu úlisnému chlápkovi, co předstírá, jakýže to není můj kamarád a jakže nerozumí mé psí duši a zatím mi nezdvořácky čučí na zuby, jako nějaké kobyle, a vráží do mě obrovské jehly. Pokaždé mě to zle zaštípe. A udělá se mi boulička. Co bych povídala, prevít jeden!
Dneska tam ale ten vykutálený ptáček nebyl. S úsměvem od ucha k uchu nás přivítala jeho sestřička, hned mě začala hladit, mazlila na mě samá sladká slova: ťuťuňuňu a hafiky hafiky, a vůbec chovala se ke mně, jako by se mnou chodila za barák občurávat můj keř. Jenže nakonec jsem se ponižujícímu civění na chrup ani té zlé injekci stejně nevyhnula. Taková to byla falešná sestřička! Žádná sestřička, ještě vykutálenější pták než ten doktorskej! Tak jsem jim tam aspoň ze svého kožíšku vytřásla nějaké ty chlupy, aby po mně museli hezky zamést, a trošku jsem pustila i žlázy, aby byla ostuda a aby si moji páničci pro příště dobře rozmysleli, jestli mě TAM zase budou tahat. Zlouni jedni!
A jelo se domů. A cestou zpátky jsem si vzpomněla, jak jsem při jednom návratu od té veterinářské sebranky málem skončila docela umrlá. Píchli mě tenkrát obrovskou jehlou a napustili do mě nějaký sajrajt, po kterém jsem vám celičká opuchla, že jsem vypadala jako nějaký tlustý mops, nebo dokonce jako bernardýn, a ne jako štíhlá modelka, jak vypadám normálně. Museli jsme rychle šupajdit zpátky za těma felčarama, aby do mě píchli zase takovou jinou obrovskou jehlu a napustili do mě pro změnu zase jiný sajrajt, abych splaskla do normálních rozměrů psí princezny. Se vůbec svým páničkům divím, že mě TAM k TĚM pořád ještě vozí. Asi mě už vůbec nemají rádi...
Jindy zase jsem měla bolavou packu. Bodla mě vosa. To je vám ukrutné zvíře, stejně tak zlé jako ty injekce. Celá jsem napuchla, ani dýchat jsem pořádně nemohla a jen jsem těžce funěla a polevilo to, až co mě hodinu namáčeli v octu a naládovali mě takovými malými bílými granulkami, kterým říkali pilulky. Že prý jsem alergická na hmyzí vpich! Pche! Určitě tu vosu podstrčili až k mému čumáčku, aby se mě zbavili...
A teď si vzpomínám, že když jsem byla ještě štěně, tak jsem se každou chvilku pozvracinkala. Kdo ví, čím mě ti prevítští páničci, ti ptáčci vykutálení vlastně krmili, jestli už tenkrát neměli spadeno na můj život.
Ale co dělat, za pániky mám vrahouny, ale kdo jiný by mi dával papání? V útulku jsem si už zažila své, to raději psí nebe. A co když jsou ti pánici nakonec přece jen hodní, co když jsem opravdu já takový chcípák? Musím se nad tím ještě hodně zamyslet, ale teď se mi už chce nějak spát. To asi po té injekci...
Komentáře