Mezi čili princezna Mezinka

Pánik o tom v jednom kuse mluvil už od úterka, pořád chodil od okna k oknu a kontroloval na internetu, jaké má být počasí. V sobotu si chtěl se svými kumpány z fotbal komanda z Nádražní restaurace zajít na ligu. Povídal to páničce a povídal to takovým tím hlasem, který ze sebe vyluzuje, jen když páničku přemlouvá, a pánička se mračila a že se mu diví, že se mu tam chce. Ve čtvrtek slavnostně vyhrabal ze skříně šálu. Hned jsem zbystřila, pro tože je září a on už tahá šálu, a i když sice není bůhvíjaké teplo , na šálu to rozhodně ještě není, co si chudák vezme na sebe, až udeří opravdová zima? Šálu si hodil přes ramena, chtěla jsem se s ním rozloučit, tak jsem ho šla oblíznout, ale on nikam neodešel. To mi bylo divné. Seděl s tou šálou přehozenou kolem krku doma u stolu a hladil ji; to nikdy před tím ještě neudělal. Aby hladil oblečení. Od pátku už šálu nesundal z krku a v sobotu ráno s ní celý den poskakoval před zrcadlem. Jak ta šála lítala vzduchem, jak pánik pořád skákal před tím zrc

Ještě včera bylo fajně, vysedávala jsem na okně a pozorovala šrumec v ulici. Dneska ale od samého rána prší a je takové to uplakané počasí, co je z toho takový ten divný pocit, jako když se za barákem u mého křoví vychčijou sousedovic dogy. A z ničeho nic se děsivě ochladilo, že by i sibiřský husky překvapením mňoukl. A tak se není co divit, že i mně se z toho pacinky docela třesou. A i ti topenáři z toho musí být nějací tum pachoví, muselo je to pořádně zaskočit, poněvadž topení je studenější než můj čumák. A já ani ten svůj čumáček nevytáhnu z postele, jsem zakutaná celá do peřin a taky do deky jako ten dinosaurus, co se zakutal do uhelné sloje, když tenkrát začala ta ukrutná zima, jak o tom povídali v televizi. A sama sebe překvapuji, protože se mi nechce z postele, ani když si můžu zajít k pánikovi pro dobrůtku, a to se mi snad ještě nikdy nestalo, protože kvůli dobrůtkám bych obětovala i leckterý svůj klacík, tak je mám ráda, ale pak přece jen vždycky přivřu oči, aby mi neumrzly,

Je to k vzteku! Když jsem hledala ženicha, tak ani chloupek! A teď: denně tisíc zlatých vlásků princezny Mezinky a úplně zbůhdarma. Kam se pohnu, tam sypu chlupy – pelichám jako nějaký důchodec. Pánička už z toho šílí a pořád běhá po baráku se smetáčkem a lopatičkou a také s takovým tím dlouhým klacíkem, co má na konci taková ta chapadélka jako medúza, a v jednom kuse s tím šmudlá po podlaze. A z toho jsem na zbláznění zase já, poněvadž bych si chtěla do toho klacíku kousnout a fajně si ho ožužlat, ale pánička s ním pořád mává a já ho nemůžu chytit. Tak na něj aspoň vrčím. A to se zase nelíbí mojí páničce a huláká na mě: Mezi kušuj! Tak vysedávám věčně pod postelí, jsem naštvaná sama na sebe, že jsou se mnou takové starosti a že neumím vykoumat, abych línala, jen když je potřeba. A nejraději bych se na všechno tentonc. Jenže kdybych vypustila žlázy, tak to by bylo snad ještě horší. A přitom není to tak dávno, promenádovala jsem se ve fajných červených kalhotkách, špulila jsem zadeček n