Mezi čili princezna Mezinka

V létě jsme s pániky lehávali u rybníka, vyhřívali se na sluníčku a dívali se na oblohu, jak se tam prohánějí ptáčci. A říkali jsme si, jaké by to bylo krásné, kdybychom ty ptáčky mohli všechny pochytat anebo aspoň hezky prohnat a vystrašit. Ráda ptáčky totiž honím a trhám a umím to fajně , jenže tak vysoko, abych ptáčky na tom nebi lapila, tak vysoko do oblak vyskočit prostě nedokážu. Tak jsme si s pániky u toho rybníka alespoň představovali, jak na podzim ty ptáčky všechny nádherně rozeženeme drakem. Drak, povídal pánik, drak je totiž takový papírový pejsek na dlouhém vodítku, co umí honit ptáčky po obloze. Jenže sotva léto skončilo, jako když sekne, začala hned zima. Žádný podzim, žádní draci. A ti ptáci nepochytaní si klíďo píďo odletěli do teplých krajin, a někteří dokonce ani neodletěli a naschvál a vyloženě mi k zlosti pořád brázdí oblohu nad mým čuracím křovím za barákem. Pranic jim nevadí, těm ptáčkům jedněm vykutáleným, že mi to tak trošku i vadí. Co trošku. Proč bych to nevy

Tak jsem si hrála s kuřátkem. Trošinku jsem mu ukousla ocásek a hned mi to kuře vzali. Pánička jedna! Že prý kuře musí do nemocnice. Na šití a rekonvalescenci. A zrovna kuře mě v poslední době náramně bavilo. Tahat ho za ocas a aportovat. Bylo takové bezbranné a zábavné. Ach jo. Zpropadená nemocnice! Nu ale což, v košíku s hračkami mám ještě takovou fajnou kočičku s vypouklým bříškem, než se kuře uzdraví, budu kousat do ocasu ji. Uběhl celý den a pak i týden a opět to byly dny plné her, dovádění a zábavy, ale přece jen to s kočkou není ono. Je to prostě jen kočka. Když do ní kousnu, tak divně zakvičí, nevydá ze sebe žádné pořádné mňau, jen chrchlá a kvičí, asi to pískadlo, co má narvané v zadnici, už má svou největší slávu za sebou. Aby mi i tu hloupou kočku nakonec odvlekli do nemocnice... to bych se snad už i začala nudit. A taky že mi ji vzali. Trošinku se jí pootevřelo to vypouklé bříško a hned s ní šupajdili do nemocnice. Už si vážně nemám s kým hrát! Opice ani oranžový Ubuňťák a

Už jsem si asi vzpomněla, kdo já vlastně jsem. Ale trošku jsem z toho ještě zmatená. Do oken se už dere ranní sluníčko, už jsem se byla vyčurat a už jsem i hodila bobka a už jsem i posnídala a voblízla kelímek od jogurtu, který snídala má pánička, ale ještě si to pořád tak nějak nemůžu zcela urovnat v hlavince. V noci ke mně přišel starý černý pes s prošedivělými vousy. V pacce třímal takový klacík se zahnutým koncem, takovou oprýskanou berlu, která smrděla myšinou. Vybavuji si černou tmu a v ní bílé mraky, takový mlžný opar, tak něco jako pára nad hrncem, když mi pánička vaří jatýrka nebo žaludky. Ale ten chuchvalec z páry nebyl nad hrncem, ale válel se nad zemí a všude byla ta temná noc. A jako bych cítila nějakou pěkně proleženou mršinu, jen ji najít a vyválet se v ní. A taky jsem slyšela takový podivný hluboký táhlý tón. A pak najednou v dálce zavyl nějaký strašlivý pes. Ten podivný zvuk to přetrhlo jako žížalu. A v té černé tmě zabalené do toho bílého mraku se rozzářily dva zelené

Jsou věci, které člověka potěší, a jsou věci, které ho nepotěší. A pak existuje také spousta věcí, se kterými si chudák pes neví, co počít. Ale abych přestala filozofovat a přešla rovnou k věci. Už nějaký ten čas píšu na internet své povídání . A tak mě zajímalo, jestli to vůbec někdo už vzal na vědomí, že píšu. Sednout si nebo lehnout na povel to zvládne skoro i kočka, aportovat umí také kdejaký smeták, ale psát? A psát na internet! A dokonce psát hmatovou metodou všemi osmnácti... Mno, to věru není jen tak! To je prostě, co bych to neřekla, to je prostě internetová senzace! Jenže mi bylo divné, že mi ještě nikdo nikdy neposlal věnec buřtů nebo alespoň malý párek nebo zkrátka nějaký ten dáreček pro celebritu. Že bych měla jen takové ty lakomé čtenáře? Asi jo, lidé jsou prostě jen lidi, pro korunu si nechají vrtat koleno. Ale pak mě taky napadlo: mám aspoň ty lakomé čtenáře? Čte mě vůbec někdo, čte mě ještě někdo kromě pánika a páničky? Stále více mně to vrtalo hlavinkou a budilo mě to

Píšu až teprve dnes, protože teprve dnes jsem sebrala odvahu vylézt z peřin a začít zase normálně žít. Od teď se budu radovat z každého okamžiku, kdy se budu moct volně nadechnout, doufám, že mě síly nikdy neopustí. Tato písmenka však vyťukávámm do klávesnice ještě velmi pomaloučku, do paciček se mi ještě zcela nevrátil ten cit, co jsem v nich mívala, ale s každým novým nádechem sílím... V sobotu jsem se byla podívat v Germánii a řeknu vám, nechápu proč to ti lidi pořád tak řeší: to jsou samé hranice, historické území, národ a národní zájmy... do země to tam vsakuje úplně stejně jako u nás. Rovnou jsem si to tam pro jistotu označkovala a že to tam berou tak citově, kňoukla jsem si táák a táák a pěkně jsem si tam občurala své teritorium, ať se třeba postaví na hlavu a zarejou čumáky do krtinců, teď to tam je moje. A jaképak copak! Ostatně jsem zvědavá, jak si ti germánští psi a čubičky poradí s mou expanzí na západ. Poněvadž to už vím dávno, mě jen tak někdo nepřečurá, ani ty sousedovic

Pánik o tom v jednom kuse mluvil už od úterka, pořád chodil od okna k oknu a kontroloval na internetu, jaké má být počasí. V sobotu si chtěl se svými kumpány z fotbal komanda z Nádražní restaurace zajít na ligu. Povídal to páničce a povídal to takovým tím hlasem, který ze sebe vyluzuje, jen když páničku přemlouvá, a pánička se mračila a že se mu diví, že se mu tam chce. Ve čtvrtek slavnostně vyhrabal ze skříně šálu. Hned jsem zbystřila, pro tože je září a on už tahá šálu, a i když sice není bůhvíjaké teplo , na šálu to rozhodně ještě není, co si chudák vezme na sebe, až udeří opravdová zima? Šálu si hodil přes ramena, chtěla jsem se s ním rozloučit, tak jsem ho šla oblíznout, ale on nikam neodešel. To mi bylo divné. Seděl s tou šálou přehozenou kolem krku doma u stolu a hladil ji; to nikdy před tím ještě neudělal. Aby hladil oblečení. Od pátku už šálu nesundal z krku a v sobotu ráno s ní celý den poskakoval před zrcadlem. Jak ta šála lítala vzduchem, jak pánik pořád skákal před tím zrc

Ještě včera bylo fajně, vysedávala jsem na okně a pozorovala šrumec v ulici. Dneska ale od samého rána prší a je takové to uplakané počasí, co je z toho takový ten divný pocit, jako když se za barákem u mého křoví vychčijou sousedovic dogy. A z ničeho nic se děsivě ochladilo, že by i sibiřský husky překvapením mňoukl. A tak se není co divit, že i mně se z toho pacinky docela třesou. A i ti topenáři z toho musí být nějací tum pachoví, muselo je to pořádně zaskočit, poněvadž topení je studenější než můj čumák. A já ani ten svůj čumáček nevytáhnu z postele, jsem zakutaná celá do peřin a taky do deky jako ten dinosaurus, co se zakutal do uhelné sloje, když tenkrát začala ta ukrutná zima, jak o tom povídali v televizi. A sama sebe překvapuji, protože se mi nechce z postele, ani když si můžu zajít k pánikovi pro dobrůtku, a to se mi snad ještě nikdy nestalo, protože kvůli dobrůtkám bych obětovala i leckterý svůj klacík, tak je mám ráda, ale pak přece jen vždycky přivřu oči, aby mi neumrzly,

Je to k vzteku! Když jsem hledala ženicha, tak ani chloupek! A teď: denně tisíc zlatých vlásků princezny Mezinky a úplně zbůhdarma. Kam se pohnu, tam sypu chlupy – pelichám jako nějaký důchodec. Pánička už z toho šílí a pořád běhá po baráku se smetáčkem a lopatičkou a také s takovým tím dlouhým klacíkem, co má na konci taková ta chapadélka jako medúza, a v jednom kuse s tím šmudlá po podlaze. A z toho jsem na zbláznění zase já, poněvadž bych si chtěla do toho klacíku kousnout a fajně si ho ožužlat, ale pánička s ním pořád mává a já ho nemůžu chytit. Tak na něj aspoň vrčím. A to se zase nelíbí mojí páničce a huláká na mě: Mezi kušuj! Tak vysedávám věčně pod postelí, jsem naštvaná sama na sebe, že jsou se mnou takové starosti a že neumím vykoumat, abych línala, jen když je potřeba. A nejraději bych se na všechno tentonc. Jenže kdybych vypustila žlázy, tak to by bylo snad ještě horší. A přitom není to tak dávno, promenádovala jsem se ve fajných červených kalhotkách, špulila jsem zadeček n

Narodila jsem se v útulném domě. K nikomu jsem se tam ale nemohla tulit. Ani k mamince moc ne, protože maminka nás měla více, takže na mě moc jejího kožíšku nevyzbylo. A ani mlíčka moc nebylo a kromě mlíčka už vůbec nic. A pak se moje maminka někam ztratila, prý se zatoulala, ale kdo ví, co jí udělali, nejsem hloupá, mně nic nenamluví. Ten vousatý chlap se tak strašlivě zubil. Najednou jsem zůstala v tom útulném domě, který ale ve skutečnosti vůbec útulný nebyl, a nechápu, proč mu tak říkali, zůstala jsem tam sama samotinká. Prvních pár dnů, co odvlekli maminku, jsem vídávala alespoň jednoho z mladších brášků, kterého také zavřeli do takové ocelové, chladné zamřížované malé krabice. Ale pak i jeho odnesli, i s tou drátěnou bednou, a já zůstala dočista sama... a ještě tak malinká... ještě jsem nedokázala rozkousnout ani kostičku, ještě jsem snad ani zoubky neměla... a měla jsem tuze veliký hlad... a nic k jídlu... a smrděla mi tam moje hovínka... a tak jsem se je naučila papat. Tenkrát

Sotva jsem začala psát svůj bloček, už tady mám první reakce. Psal mi kamarád, on to vlastně není ani tak kamarád jako spíše někdo z rodiny, teda ne pokrevní, od lidí z rodiny. Kdysi mi vytrvale nadbíhal a snažil se mě balit, starý kozel. Nemohl pochopit, že já roztomilá princeznička nejsem žádná holka do větru, navíc bych si nikdy nic nezačala s nějakým starcem. Vždycky mi děsně oslintal kožíšek. A pak jsem páchla na sto honů. Ale od té doby, co mu ušmikli kuličky, už nedolejzá a nedělá ty perverzní posunky a fajně si hrajeme. Psal mi dopis, že by taky chtěl o sobě něco napsat. Tak to napsal, a prej jestli to zveřejním na tom internetu. On totiž negramota s internetem neumí – a přitom má dost cool nick: Puňťa ;o). Takže publikuji: Jmenuji se Puntík a jsem kamarád princezny Mezinky. Původně jsem dlouhosrstý jezevčík, ale nakonec ze mě vyrostl krátkosrstý kříženeček s neurózou pražského krysaříka a náturou jezevčíka. Pro svoje páníčky jsem učiněný poklad. Už odmala jsem hned vše ovládal

Jmenuji se Mezinka. No vlastně se jmenuji Mezi, ale říkají mi Mezinka, protože jsem hodný pejsánek. Vlastně fenečka. Mezi se jmenuji proto, protože můj původ lze odvodit nejspíše od několika plemen, jsem prostě tak nějak mezi. Od někoho mám něco, od támhletoho tamto, jak se říká. Vypadám tak trochu jako dobrman, ale o dost menší. Taky vypadám jako čivava, ale zase o něco větší. Uši mám jako netopejr křídla, asi po nějakém krysaříkovi, ale rozhodně hezčí. Občas si mne pletou se srnkou nebo spíše roztomilým kolouškem, asi proto, že si také ráda pochutnávám na nějaké té travičce na trávení a jablíčkách a mrkvičce a melounu a vůbec ovoci a zelenině. Ale koloušek nejsem, i když tak vypadám, protože jsem pes, co tuze rád také kostičky a masíčko. Pacinky, hlavně ty zadní, mám jako od klokana, takže kdoví, možná mí předci žili v daleké Austrálii! Což je asi pravda, protože náramně dobře skáču a klíďopíďo chodím po zadních. Vocásek mám jako prasátko, takový ten zatočený do pružiny, ale to je ur