Mezi čili princezna Mezinka

Už jsem si asi vzpomněla, kdo já vlastně jsem. Ale trošku jsem z toho ještě zmatená. Do oken se už dere ranní sluníčko, už jsem se byla vyčurat a už jsem i hodila bobka a už jsem i posnídala a voblízla kelímek od jogurtu, který snídala má pánička, ale ještě si to pořád tak nějak nemůžu zcela urovnat v hlavince. V noci ke mně přišel starý černý pes s prošedivělými vousy. V pacce třímal takový klacík se zahnutým koncem, takovou oprýskanou berlu, která smrděla myšinou. Vybavuji si černou tmu a v ní bílé mraky, takový mlžný opar, tak něco jako pára nad hrncem, když mi pánička vaří jatýrka nebo žaludky. Ale ten chuchvalec z páry nebyl nad hrncem, ale válel se nad zemí a všude byla ta temná noc. A jako bych cítila nějakou pěkně proleženou mršinu, jen ji najít a vyválet se v ní. A taky jsem slyšela takový podivný hluboký táhlý tón. A pak najednou v dálce zavyl nějaký strašlivý pes. Ten podivný zvuk to přetrhlo jako žížalu. A v té černé tmě zabalené do toho bílého mraku se rozzářily dva zelené...

Jsou věci, které člověka potěší, a jsou věci, které ho nepotěší. A pak existuje také spousta věcí, se kterými si chudák pes neví, co počít. Ale abych přestala filozofovat a přešla rovnou k věci. Už nějaký ten čas píšu na internet své povídání . A tak mě zajímalo, jestli to vůbec někdo už vzal na vědomí, že píšu. Sednout si nebo lehnout na povel to zvládne skoro i kočka, aportovat umí také kdejaký smeták, ale psát? A psát na internet! A dokonce psát hmatovou metodou všemi osmnácti... Mno, to věru není jen tak! To je prostě, co bych to neřekla, to je prostě internetová senzace! Jenže mi bylo divné, že mi ještě nikdo nikdy neposlal věnec buřtů nebo alespoň malý párek nebo zkrátka nějaký ten dáreček pro celebritu. Že bych měla jen takové ty lakomé čtenáře? Asi jo, lidé jsou prostě jen lidi, pro korunu si nechají vrtat koleno. Ale pak mě taky napadlo: mám aspoň ty lakomé čtenáře? Čte mě vůbec někdo, čte mě ještě někdo kromě pánika a páničky? Stále více mně to vrtalo hlavinkou a budilo mě to...

Píšu až teprve dnes, protože teprve dnes jsem sebrala odvahu vylézt z peřin a začít zase normálně žít. Od teď se budu radovat z každého okamžiku, kdy se budu moct volně nadechnout, doufám, že mě síly nikdy neopustí. Tato písmenka však vyťukávámm do klávesnice ještě velmi pomaloučku, do paciček se mi ještě zcela nevrátil ten cit, co jsem v nich mívala, ale s každým novým nádechem sílím... V sobotu jsem se byla podívat v Germánii a řeknu vám, nechápu proč to ti lidi pořád tak řeší: to jsou samé hranice, historické území, národ a národní zájmy... do země to tam vsakuje úplně stejně jako u nás. Rovnou jsem si to tam pro jistotu označkovala a že to tam berou tak citově, kňoukla jsem si táák a táák a pěkně jsem si tam občurala své teritorium, ať se třeba postaví na hlavu a zarejou čumáky do krtinců, teď to tam je moje. A jaképak copak! Ostatně jsem zvědavá, jak si ti germánští psi a čubičky poradí s mou expanzí na západ. Poněvadž to už vím dávno, mě jen tak někdo nepřečurá, ani ty sousedovic...