VIII. Anubis

Už jsem si asi vzpomněla, kdo já vlastně jsem. Ale trošku jsem z toho ještě zmatená. Do oken se už dere ranní sluníčko, už jsem se byla vyčurat a už jsem i hodila bobka a už jsem i posnídala a voblízla kelímek od jogurtu, který snídala má pánička, ale ještě si to pořád tak nějak nemůžu zcela urovnat v hlavince.

V noci ke mně přišel starý černý pes s prošedivělými vousy. V pacce třímal takový klacík se zahnutým koncem, takovou oprýskanou berlu, která smrděla myšinou. Vybavuji si černou tmu a v ní bílé mraky, takový mlžný opar, tak něco jako pára nad hrncem, když mi pánička vaří jatýrka nebo žaludky. Ale ten chuchvalec z páry nebyl nad hrncem, ale válel se nad zemí a všude byla ta temná noc. A jako bych cítila nějakou pěkně proleženou mršinu, jen ji najít a vyválet se v ní. A taky jsem slyšela takový podivný hluboký táhlý tón. A pak najednou v dálce zavyl nějaký strašlivý pes. Ten podivný zvuk to přetrhlo jako žížalu. A v té černé tmě zabalené do toho bílého mraku se rozzářily dva zelené diamanty. Opatrně jsem se k nim připlížila, byly to dvě svíticí oči.

Koukala jsem na toho tajemného psa se svíticíma zelenýma očima, co měl zrovna taková ušiska, jako mám já. Dívala jsem se na něho poněkud bázlivě, to přiznávám a bodejť by ne, vždyť to klidně mohl být i nějaký ten vykutálený ptáček, ale pak jsme si očuchali zadečky a zjistila jsem, že žádné nebezpečí nehrozí. Proto jsem páničky ani nebudila, když tak sladce vedle mě chrupkali.

Ten pes mlčel a já jsem také byla tiše jako pěna a hlásek jsem v sobě nemohla najít, a přesto jsme si povídali. Respektive on vyprávěl a já mu naslouchala.

Říkal, že náš rod je starý přes 6 000 let. Kdysi jsme prý lovili s lidmi lvy a tygry v údolí králíků kdesi v Africe a za to, že jsme byli tuze udatní a stateční, si nás prý faraoni fotografovali, ale ne fotoaparátem, ale dlátem do kamene, protože tenkrát ještě mobily s foťáky neměli. A jednoho mého strýce, co hlídal nějaký věžák v Babylonu, prý dokonce ulili do olova a teď ho prý vystavujou v nějakém muzeu ve skleněné vitrínce vedle takových těch fajných kostiček, co si je ale pejsci nesmějí ožužlat, a vedle takových těch jiných vzácných cetek, se kterými mají pejsci zakázáno si hrát.

Pak ten podivný pes vytáhl z torby takové malé hrnečky, ze kterých zavoněly různé mastičky, a vtiskl mi je do packy, že jednou, a že až nadejde ten čas, že to sama vycítím, že jednou těmi mastmi mám pomazat své páničky a pak s nimi odejít na procházku na louku, na které nic nebude a která vlastně také nebude a vlastně ani nikam nepůjdeme, protože zůstaneme na místečku, ale přesto jakoby půjdeme – a ač tomu pranic nerozumím, prý jednou, až nadejde ten čas, budu vědět, co si počít a kam jít, protože tak už je to prý dopředu zařízené.

A taky říkal, že mám být pyšná na svůj dávný původ a na své jméno, i když mě osobně přijde takové trošku ujeté, že mám ctít své jméno, protože mé jméno pochází prý z jména jeho. I když to se mi moc nezdá, protože já se přeci jmenuji Mezi a on říkal, že na něho volají Anubisku a to mi podobné vůbec nepřijde, podobné je třeba Azor a Alík, ale ne Mezi a Anubis, přece.

Sedím na okně a vyhřívám se na sluníčku, na tom asi už posledním podzimním sluníčku, v kuchyni už skáče poklička nad hrncem, a dokonce už i pánik vstal z postele – a mně to pořád vrtá hlavou a myslím si, že už si vzpomínám, jak jsem ulovila toho tygra. A až pánička dá pánikovi misku s obědem, půjdu si tajně pod postel očuchat ty mastičky.

Jenom doufám, že to nějak poznám, že už mám páničky namazat. Aby si Anubis nepomyslel, že jsem jen nějaký obyčejný chcípák a budižkničemu.