VI. Psí život: Teritorium

Píšu až teprve dnes, protože teprve dnes jsem sebrala odvahu vylézt z peřin a začít zase normálně žít. Od teď se budu radovat z každého okamžiku, kdy se budu moct volně nadechnout, doufám, že mě síly nikdy neopustí. Tato písmenka však vyťukávámm do klávesnice ještě velmi pomaloučku, do paciček se mi ještě zcela nevrátil ten cit, co jsem v nich mívala, ale s každým novým nádechem sílím...

V sobotu jsem se byla podívat v Germánii a řeknu vám, nechápu proč to ti lidi pořád tak řeší: to jsou samé hranice, historické území, národ a národní zájmy... do země to tam vsakuje úplně stejně jako u nás. Rovnou jsem si to tam pro jistotu označkovala a že to tam berou tak citově, kňoukla jsem si táák a táák a pěkně jsem si tam občurala své teritorium, ať se třeba postaví na hlavu a zarejou čumáky do krtinců, teď to tam je moje. A jaképak copak! Ostatně jsem zvědavá, jak si ti germánští psi a čubičky poradí s mou expanzí na západ. Poněvadž to už vím dávno, mě jen tak někdo nepřečurá, ani ty sousedovic dogy, co mi lezou do rajonu u nás za barákem, neprodukují dostatek amoniaku, aby přeznačkovali, co princezně Mezince náleží.

Hned nazítří jsem ale dostala pořádně do tělíčka. To si pánička s pánikem usmyslili, že neděli je nejlépe trávit rozbíjením paciček o skalisté hory a plahočením se v zimě, dešti, mrazu a bez rozumu a bez soucitu a bez podání pomocné tlapky. A já měla v plánu dávat si dvacet doma v teploučkém pelíšku a občas si požužlat buvolí kostičku. Ale to neznáte mé páničky, to jsou nenormální trýznitelé roztomilých bezbranných zvířátek a Mezinek, to jsou strašlivě vykutálení ptáčci.

Drápali jsme se po kamenité cestě strmě vzhůru, nožičkami jsem už sotva zametala a jazýčkem utírala ty šutry pode mnou jako když pánička vytírá doma mopem podlahu. Klidně to přiznám, nemá význam hrát heroje a něco předstírat: ano, sahala jsem na úplné dno svých, jinkdy tak nevyčerpatelných sil.

Žádala jsem pánika, ať mě vezme do náruče a kousek mě poponese, jen mě holí popohnal. Prosila jsem páničku, ať se smiluje nad svou milou princezničkou Mezinečkou, že už nožky nemohou dále jíti, byla neoblomná, hnala mě před sebou. A já těžce, však šla jsem přec a myslela jsem, že má poslední hodinka nadchází...

A pánik si to štrádoval s tím dlouhým klacíkem v ruce, ani ožužlat mi ho nedovolil a jen říkal: Mezi, máš sotva šest kilo a čtyři nožičky, to máš na jednu nožičku ani ne kilo a půl, to není vůbec žádná zátěž k nesení, co mám říkat já, řekl a pohladil si paňďoro a co má říkat pánička, ta má jen dvě nožičky a na kažkou dobrých dvacet pět kilo živé váhy, dvacet čtyři, opravila ho kvapně pánička.

A pak už z toho nedělního výletu mám jen takové čmouhy v hlavičce: stáli jsme nahoře, úplně nejvýše na tom obrovském kopci a dívali jsme se dolů, do mraků, všude kolem mraky a nic než mraky nebylo vidět, tak jsem si doprostřed čurinkla značku, svůj amoniakový milník a má říše se dotkla hvězd, radovala jsem se, že jsem si tak hezky zaexpandovala, ale možná jsem už i trochu blouznila vysílením a pak pánička zavelela a vydali jsme se do těch mraků a šli jsme dolů a stále dolů, klesali jsme a klesali a pak už mě myslím konečně i nesli, ale to už vlastně nevím vůbec nic...

A tuto sobotu chtějí páničci zase někam za město, ach, psí bože, jestli existuješ, uchraň mě, snažně prosím, před takovýmto psím životem! Slibuju, že za tebou, na tvou horu v oblacích už v životě nepolezu, už se nebudu rouhat. A když posečkáš, ona ti tam ta má značka jednou přece jen vyvětrá, tak jaképak copak.