IX. Simulanten banden

Autor: -
Tak jsem si hrála s kuřátkem. Trošinku jsem mu ukousla ocásek a hned mi to kuře vzali. Pánička jedna! Že prý kuře musí do nemocnice. Na šití a rekonvalescenci. A zrovna kuře mě v poslední době náramně bavilo. Tahat ho za ocas a aportovat. Bylo takové bezbranné a zábavné. Ach jo. Zpropadená nemocnice!

Nu ale což, v košíku s hračkami mám ještě takovou fajnou kočičku s vypouklým bříškem, než se kuře uzdraví, budu kousat do ocasu ji.

Uběhl celý den a pak i týden a opět to byly dny plné her, dovádění a zábavy, ale přece jen to s kočkou není ono. Je to prostě jen kočka. Když do ní kousnu, tak divně zakvičí, nevydá ze sebe žádné pořádné mňau, jen chrchlá a kvičí, asi to pískadlo, co má narvané v zadnici, už má svou největší slávu za sebou. Aby mi i tu hloupou kočku nakonec odvlekli do nemocnice... to bych se snad už i začala nudit.

A taky že mi ji vzali. Trošinku se jí pootevřelo to vypouklé bříško a hned s ní šupajdili do nemocnice. Už si vážně nemám s kým hrát! Opice ani oranžový Ubuňťák a ani ten přitroublý čuník mě už moc neberou.

Co si vzpomínám, nemocnici navštívila většina mých hraček. Nic nevydrží, hned jsou nemocné, hned předstírají ukousnuté ouško nebo zlomenou pacičku. Mám já to prostě za hračky vykutálenou bandu ptáčků a simulantů! Úplnou simulanten banden, jak by řekli mí germánští nepřátelé, kterým jsem nedávno občurala kousek jejich rajónu.

A hračky mi z košíku pořád ubývají, a tak se čím dál častěji chodím dívat do komory na nemocniční poličku, na své roztomilé hračky s utrženými ocásky a prokousnutými bříšky, co netrpělivě čekají na opravu, abych si s nimi mohla zase hrát, ale pánička jakoby nic, vůbec neregistruje, že už se mi stýská po nemocných hračkách a mé milé hračky ne a nezašívá a vůbec se o ně nestará. A ony, chudinky, furt leží na marodce, a přitom bych si s nimi třeba už dávno chtěla zadovádět.

A tak snad dnes! Snad už dnes pánička začne operovat. Je pátek a v pátek dávají v televizi její oblíbený seriál o doktorech a bláznivých lidech v pyžamech, co bydlí v nemocnici. A to ji vždycky inspiruje. Vždycky si přinese takový hezký proutěný košík s pentličkou místo zámku a položí si ho na stůl vedle misky s dobrotami a jen poočku kouká na tu televizi. A šije. A šije. A pak mi slavnostně hodí kočičku a čuníka a kachničku a druhé prasátko a hrošíka a stehýnko a lišku chytračku, která Mezinku nepřechytračila a do nemocnice taky musela, a havrana a Ubuňťáka a zajíce a opici a nakonec i to kuře s čerstvě přišitým ocáskem.

Tak snad již dnes večer.

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

VIII. Anubis

Autor: -
Obrázek
Už jsem si asi vzpomněla, kdo já vlastně jsem. Ale trošku jsem z toho ještě zmatená. Do oken se už dere ranní sluníčko, už jsem se byla vyčurat a už jsem i hodila bobka a už jsem i posnídala a voblízla kelímek od jogurtu, který snídala má pánička, ale ještě si to pořád tak nějak nemůžu zcela urovnat v hlavince. V noci ke mně přišel starý černý pes s prošedivělými vousy. V pacce třímal takový klacík se zahnutým koncem, takovou oprýskanou berlu, která smrděla myšinou. Vybavuji si černou tmu a v ní bílé mraky, takový mlžný opar, tak něco jako pára nad hrncem, když mi pánička vaří jatýrka nebo žaludky. Ale ten chuchvalec z páry nebyl nad hrncem, ale válel se nad zemí a všude byla ta temná noc. A jako bych cítila nějakou pěkně proleženou mršinu, jen ji najít a vyválet se v ní. A taky jsem slyšela takový podivný hluboký táhlý tón. A pak najednou v dálce zavyl nějaký strašlivý pes. Ten podivný zvuk to přetrhlo jako žížalu. A v té černé tmě zabalené do toho bílého mraku se rozzářily dva zelené...
Přečíst »

VII. Internetová senzace hledá svého prvního čtenáře

Autor: -
Obrázek
Jsou věci, které člověka potěší, a jsou věci, které ho nepotěší. A pak existuje také spousta věcí, se kterými si chudák pes neví, co počít. Ale abych přestala filozofovat a přešla rovnou k věci. Už nějaký ten čas píšu na internet své povídání . A tak mě zajímalo, jestli to vůbec někdo už vzal na vědomí, že píšu. Sednout si nebo lehnout na povel to zvládne skoro i kočka, aportovat umí také kdejaký smeták, ale psát? A psát na internet! A dokonce psát hmatovou metodou všemi osmnácti... Mno, to věru není jen tak! To je prostě, co bych to neřekla, to je prostě internetová senzace! Jenže mi bylo divné, že mi ještě nikdo nikdy neposlal věnec buřtů nebo alespoň malý párek nebo zkrátka nějaký ten dáreček pro celebritu. Že bych měla jen takové ty lakomé čtenáře? Asi jo, lidé jsou prostě jen lidi, pro korunu si nechají vrtat koleno. Ale pak mě taky napadlo: mám aspoň ty lakomé čtenáře? Čte mě vůbec někdo, čte mě ještě někdo kromě pánika a páničky? Stále více mně to vrtalo hlavinkou a budilo mě to...
Přečíst »

A nedají si pokoj!

Autor: -
Obrázek
Vzhledem k tomu, že jsem na svůj blog zhruba tak rok a půl nic nenapsala, je načase to napravit, aby si někdo (zvláště moje blogerská kámoška Madla) nemyslel, že už je se mnou amen. I když tentokrát jsem měla opravdu namále. A prsty v tom nemá nikdo jiný než moji zlatí páníčci, kteří na mě ušili habaďúru... A já jim na to skočila a žila v domnění, že je konečně mám jeden den zcela pro sebe (moji trpěnou spolubydlící dali zase jednou na službu k babi a didi). Můj euforický pocit umocnilo ještě to, že se se mnou vydali na procházku do parku, a navíc autem – vždycky ťapkáme pěšourem a já jim často nenápadně naznačuji, že jako psí dáma v letech mám právo na trochu nošení v náruči, ale žádný úspěch to zatím nemá. No nic, budu muset asi naznačovat kapičku víc, když jsou ti dva tak natvrdlí. Ale zpátky k té pro mne šokující události. Ani v psím snu by mne nenapadlo, že se někdy ocitnu na řeznickém stole. Jo, slyšíte dobře, vážení, tam u parku má totiž sv...
Přečíst »