IX. Simulanten banden

Tak jsem si hrála s kuřátkem. Trošinku jsem mu ukousla ocásek a hned mi to kuře vzali. Pánička jedna! Že prý kuře musí do nemocnice. Na šití a rekonvalescenci. A zrovna kuře mě v poslední době náramně bavilo. Tahat ho za ocas a aportovat. Bylo takové bezbranné a zábavné. Ach jo. Zpropadená nemocnice!

Nu ale což, v košíku s hračkami mám ještě takovou fajnou kočičku s vypouklým bříškem, než se kuře uzdraví, budu kousat do ocasu ji.

Uběhl celý den a pak i týden a opět to byly dny plné her, dovádění a zábavy, ale přece jen to s kočkou není ono. Je to prostě jen kočka. Když do ní kousnu, tak divně zakvičí, nevydá ze sebe žádné pořádné mňau, jen chrchlá a kvičí, asi to pískadlo, co má narvané v zadnici, už má svou největší slávu za sebou. Aby mi i tu hloupou kočku nakonec odvlekli do nemocnice... to bych se snad už i začala nudit.

A taky že mi ji vzali. Trošinku se jí pootevřelo to vypouklé bříško a hned s ní šupajdili do nemocnice. Už si vážně nemám s kým hrát! Opice ani oranžový Ubuňťák a ani ten přitroublý čuník mě už moc neberou.

Co si vzpomínám, nemocnici navštívila většina mých hraček. Nic nevydrží, hned jsou nemocné, hned předstírají ukousnuté ouško nebo zlomenou pacičku. Mám já to prostě za hračky vykutálenou bandu ptáčků a simulantů! Úplnou simulanten banden, jak by řekli mí germánští nepřátelé, kterým jsem nedávno občurala kousek jejich rajónu.

A hračky mi z košíku pořád ubývají, a tak se čím dál častěji chodím dívat do komory na nemocniční poličku, na své roztomilé hračky s utrženými ocásky a prokousnutými bříšky, co netrpělivě čekají na opravu, abych si s nimi mohla zase hrát, ale pánička jakoby nic, vůbec neregistruje, že už se mi stýská po nemocných hračkách a mé milé hračky ne a nezašívá a vůbec se o ně nestará. A ony, chudinky, furt leží na marodce, a přitom bych si s nimi třeba už dávno chtěla zadovádět.

A tak snad dnes! Snad už dnes pánička začne operovat. Je pátek a v pátek dávají v televizi její oblíbený seriál o doktorech a bláznivých lidech v pyžamech, co bydlí v nemocnici. A to ji vždycky inspiruje. Vždycky si přinese takový hezký proutěný košík s pentličkou místo zámku a položí si ho na stůl vedle misky s dobrotami a jen poočku kouká na tu televizi. A šije. A šije. A pak mi slavnostně hodí kočičku a čuníka a kachničku a druhé prasátko a hrošíka a stehýnko a lišku chytračku, která Mezinku nepřechytračila a do nemocnice taky musela, a havrana a Ubuňťáka a zajíce a opici a nakonec i to kuře s čerstvě přišitým ocáskem.

Tak snad již dnes večer.