A nedají si pokoj!
Vzhledem k tomu, že jsem na svůj blog zhruba tak rok a půl nic nenapsala, je načase to napravit, aby si někdo (zvláště moje blogerská kámoška Madla) nemyslel, že už je se mnou amen.
I když tentokrát jsem měla opravdu namále. A prsty v tom nemá nikdo jiný než moji zlatí páníčci, kteří na mě ušili habaďúru... A já jim na to skočila a žila v domnění, že je konečně mám jeden den zcela pro sebe (moji trpěnou spolubydlící dali zase jednou na službu k babi a didi).
Můj euforický pocit umocnilo ještě to, že se se mnou vydali na procházku do parku, a navíc autem – vždycky ťapkáme pěšourem a já jim často nenápadně naznačuji, že jako psí dáma v letech mám právo na trochu nošení v náruči, ale žádný úspěch to zatím nemá. No nic, budu muset asi naznačovat kapičku víc, když jsou ti dva tak natvrdlí.
Ale zpátky k té pro mne šokující události.
Ani v psím snu by mne nenapadlo, že se někdy ocitnu na řeznickém stole. Jo, slyšíte dobře, vážení, tam u parku má totiž svou pracovnu felčar v zeleném plášti, který velmi rád operuje taková roztomilá zvířátka, jako jsem já. Vůbec jsem netušila, že se něco takového na mne chystá, ti dva vykutálení ptáčci (pánik a pánička) mě ani hafnutím neupozornili, že k něčemu takovému dojde (před každou návštěvou felčara mi už dva dny dopředu hlásili, že se pojede na pichu, pichu, a teď ani ň).
No, nemíním zde popisovat pro mne už tak traumatický zážitek, pro představu jen zmíním, že jsem vešla k felčarovi po vlastních nohou a mučírnu jsem opouštěla bezvládná, v náruči pánika, hlavu jsem měla svěšenou a jazyk mi čouhal z tlamy ven, okolí jsem absolutně nevnímala a vypadala jsem jako studená mrtvolka, a to vše jen proto, aby mi za zvuku nějakého hlasitého komára vypucírovali tlamičku...
Ach ouvej.
Zadostiučiněním pro mne bylo, když jsem viděla výraz ve tvářích obou mých týračů – pánik měl vytřeštěné oči a pánička pořád hystericky štkala. Doma jsem jim to dala pěkně vyžrat.
Než jsme opustili tu hrozným smradem prosáklou mučírnu, slyšela jsem tu čubu v plášti, která mě pucírovala, říkat, že už se probouzím. Pche! Já jim dám, aby z toho vyšli tak snadno.
Jazyk, který mi plandal z mé překrásně se blyštící a vyčištěné hubičky, jsem si dovnitř zastrčila až za 6 hodin, takže jaképak probouzení. Já je trochu potrápím. Pánik podvodník na mě pořád mluvil, tlachal něco o miláčkovi, piškotkách, dobrůtkách a kostičkách. To víš že jo, naprosto jsem ho ignorovala a dělala jsem mrtvou. Trošku jsem těm dvoum zrádcům udělala divadýlko, že se ještě neprobouzím, nemůžu se hýbat apod.
Když ale do postele přilezla taky páníčka, už jsem musela s pravdou ven, že se troooššku probouzím, ježíš, dyť jsem byla celá ztuhlá a musela jsem si své oudy trochu protáhnout, no ne?
Hele, celou noc se nevyspali, pořád kolem mě chodili, zírali na mě, šeptali si, kdy se jako pořádně probudím, kdy se konečně posadím, a nakonec usoudili, že už nikdy více na žádné odstranění zubního kamene nepojedu.
Takže hezky jsem to těm trapičům jedněm nandala, na mě si jen tak nepřijdou, a jestli to na mě ještě jednou zkusí, pořádně si rozmyslím, jestli se probudím (dá se umřít jen na pár dní?).
I když tentokrát jsem měla opravdu namále. A prsty v tom nemá nikdo jiný než moji zlatí páníčci, kteří na mě ušili habaďúru... A já jim na to skočila a žila v domnění, že je konečně mám jeden den zcela pro sebe (moji trpěnou spolubydlící dali zase jednou na službu k babi a didi).
Můj euforický pocit umocnilo ještě to, že se se mnou vydali na procházku do parku, a navíc autem – vždycky ťapkáme pěšourem a já jim často nenápadně naznačuji, že jako psí dáma v letech mám právo na trochu nošení v náruči, ale žádný úspěch to zatím nemá. No nic, budu muset asi naznačovat kapičku víc, když jsou ti dva tak natvrdlí.
Ale zpátky k té pro mne šokující události.
Ani v psím snu by mne nenapadlo, že se někdy ocitnu na řeznickém stole. Jo, slyšíte dobře, vážení, tam u parku má totiž svou pracovnu felčar v zeleném plášti, který velmi rád operuje taková roztomilá zvířátka, jako jsem já. Vůbec jsem netušila, že se něco takového na mne chystá, ti dva vykutálení ptáčci (pánik a pánička) mě ani hafnutím neupozornili, že k něčemu takovému dojde (před každou návštěvou felčara mi už dva dny dopředu hlásili, že se pojede na pichu, pichu, a teď ani ň).
 | |
| Mezi s kufříkem |
Ach ouvej.
Zadostiučiněním pro mne bylo, když jsem viděla výraz ve tvářích obou mých týračů – pánik měl vytřeštěné oči a pánička pořád hystericky štkala. Doma jsem jim to dala pěkně vyžrat.
Než jsme opustili tu hrozným smradem prosáklou mučírnu, slyšela jsem tu čubu v plášti, která mě pucírovala, říkat, že už se probouzím. Pche! Já jim dám, aby z toho vyšli tak snadno.
Jazyk, který mi plandal z mé překrásně se blyštící a vyčištěné hubičky, jsem si dovnitř zastrčila až za 6 hodin, takže jaképak probouzení. Já je trochu potrápím. Pánik podvodník na mě pořád mluvil, tlachal něco o miláčkovi, piškotkách, dobrůtkách a kostičkách. To víš že jo, naprosto jsem ho ignorovala a dělala jsem mrtvou. Trošku jsem těm dvoum zrádcům udělala divadýlko, že se ještě neprobouzím, nemůžu se hýbat apod.
Když ale do postele přilezla taky páníčka, už jsem musela s pravdou ven, že se troooššku probouzím, ježíš, dyť jsem byla celá ztuhlá a musela jsem si své oudy trochu protáhnout, no ne?
Hele, celou noc se nevyspali, pořád kolem mě chodili, zírali na mě, šeptali si, kdy se jako pořádně probudím, kdy se konečně posadím, a nakonec usoudili, že už nikdy více na žádné odstranění zubního kamene nepojedu.
Takže hezky jsem to těm trapičům jedněm nandala, na mě si jen tak nepřijdou, a jestli to na mě ještě jednou zkusí, pořádně si rozmyslím, jestli se probudím (dá se umřít jen na pár dní?).
Komentáře