A zase ta injekce
Asi se té noční můry nikdy nezbavím. Už zase je to tady. Ráno mě naložili do auta a šupajdili se mnou k tomu psímu felčarovi s tou odpornou injekcí. Už zase! Jako bych si to sama přivolala, že jsem sem po dlouhé době zase napsala zápisek, že jako žiju, že posledně ta injekce sice nebyla moc OK, ale nebyla rozhodně ani KO.
Proč já jen nemlčela? Bodějť bych raději do pacek klávesnici nebrala a nic nepsala! Mohla jsem se tomu vyhnout, mohla jsem si to ušetřit. Tu hrůzu.
Ale dobře to dopadlo. Nemusíte se bát, protože naštěstí, kdo s čím zachází, jak říkal jeden klasický pes, ten se v tom naučí chodit.
Ten ptáček jeden vykutálený dnes naštěstí neordinoval, jako už jednou kdysi. Místo něj tam byla taková krásná slečna doktorka, co měla hebké packy a krásně mě drbala za uchem. I páničkovi se určitě tuze líbila, protože před ní chodil jako krocan nebo jak se jmenuje takový ten parádivý pták a hovořil děsně inteligentně a spisovně a jakože vtipně. A ta milá slečna doktorka se chcichotala a vískala mě svými prstíky v kožíšku a kdo ví, co si při tom představovala, jenže mě to bylo velmi příjemné, tak mi bylo úplně putna, co si slečna veterinářka představuje, a lebedila jsem si v těch jejich hebkých dlaních a vrněla jsem si blahem do vousků, takže jsem si nakonec ani nevšimla, že už to do mě píchli.
A vlastně jsem to poznala jen podle toho, že mě začali ládovat piškoty. To abych jako nejančila, protože já obvykle u injekcí jančívám. A vyplatí se to, to už mám taky ověřené. A tak jsem jim tam trošku zakňourala, jen na oko a především tedy proto, abych z nich vydyndala nějaký ten další piškotek. A jelo se domů. A celou cestu pánička s pánikem nepromluvila. A pánik pak šel do práce a ani se nerozloučili políbením, tak jako obvykle.
Co bylo ale na té vyjížďce na píchanec nové, je to, že jsme poprvé vzali s sebou i tu člověčí mrňousku. A to i přesto, že mě furt děsně chce tahat za ocas, jako by ji na celém světě nic jiného nezajímalo. A to se mi pranic nelíbí. Kam se poděl ten můj boží klid? V nenávratnu je zlatý věk mého bytí! Ach, marno vše, pryč to je. Už ani na to píchnutí u doktora pes nemá klid a nikdo ho ani pořádně nepolituje. Nemohu to říct jinak, je to prostě a zkrátka dočista v hajzlu, jako by vám nějaký uslintaný čokl vyhrabal z úkrytu fajnovou kost.
Páničci jsou v poslední době prostě na kousnutí. Máloco mě stresují tím veterinářským kruťasem, už od včerejška do mě hučí: "Mezi, kam pojedeme? Pojedeme na pichu pichu," ještě s sebou musí všude tahat tu prďolku, co v podstatě jen kálí a čůrá. A představte si, vůbec ji nechodí venčit za barák do trávy; prostě si sere doma! A ke všemu je pánička z toho hovna v kalhotách vždycky celá vyněžnělá a šišlá na toho spratka nezvedeného, že je její zlatíčko. No je toto možné? Místo toho, aby ji ztloukla, tak jako vždycky mě za každý bobek na koberci ztloukla, když jsem byla ještě štěně, tak ji chválí a povzbuzuje v dalším kálení do kalhot. Kam ten svět spěje?
Jsem zvědavá, v kolik dnes přijde pánik z práce. Brzy ale asi moc ne, protože musí vědět, že stejně nedostane večeři. Jsme na tom oba bídně a nevím, jestli bude ještě někdy líp. ...jdu si raději zalézt do pelíšku trošku si polízat tlapky, protože fakt nemám páru, kam ten svět jenom spěje.
Proč já jen nemlčela? Bodějť bych raději do pacek klávesnici nebrala a nic nepsala! Mohla jsem se tomu vyhnout, mohla jsem si to ušetřit. Tu hrůzu.
Ale dobře to dopadlo. Nemusíte se bát, protože naštěstí, kdo s čím zachází, jak říkal jeden klasický pes, ten se v tom naučí chodit.
Ten ptáček jeden vykutálený dnes naštěstí neordinoval, jako už jednou kdysi. Místo něj tam byla taková krásná slečna doktorka, co měla hebké packy a krásně mě drbala za uchem. I páničkovi se určitě tuze líbila, protože před ní chodil jako krocan nebo jak se jmenuje takový ten parádivý pták a hovořil děsně inteligentně a spisovně a jakože vtipně. A ta milá slečna doktorka se chcichotala a vískala mě svými prstíky v kožíšku a kdo ví, co si při tom představovala, jenže mě to bylo velmi příjemné, tak mi bylo úplně putna, co si slečna veterinářka představuje, a lebedila jsem si v těch jejich hebkých dlaních a vrněla jsem si blahem do vousků, takže jsem si nakonec ani nevšimla, že už to do mě píchli.
A vlastně jsem to poznala jen podle toho, že mě začali ládovat piškoty. To abych jako nejančila, protože já obvykle u injekcí jančívám. A vyplatí se to, to už mám taky ověřené. A tak jsem jim tam trošku zakňourala, jen na oko a především tedy proto, abych z nich vydyndala nějaký ten další piškotek. A jelo se domů. A celou cestu pánička s pánikem nepromluvila. A pánik pak šel do práce a ani se nerozloučili políbením, tak jako obvykle.
Co bylo ale na té vyjížďce na píchanec nové, je to, že jsme poprvé vzali s sebou i tu člověčí mrňousku. A to i přesto, že mě furt děsně chce tahat za ocas, jako by ji na celém světě nic jiného nezajímalo. A to se mi pranic nelíbí. Kam se poděl ten můj boží klid? V nenávratnu je zlatý věk mého bytí! Ach, marno vše, pryč to je. Už ani na to píchnutí u doktora pes nemá klid a nikdo ho ani pořádně nepolituje. Nemohu to říct jinak, je to prostě a zkrátka dočista v hajzlu, jako by vám nějaký uslintaný čokl vyhrabal z úkrytu fajnovou kost.
Páničci jsou v poslední době prostě na kousnutí. Máloco mě stresují tím veterinářským kruťasem, už od včerejška do mě hučí: "Mezi, kam pojedeme? Pojedeme na pichu pichu," ještě s sebou musí všude tahat tu prďolku, co v podstatě jen kálí a čůrá. A představte si, vůbec ji nechodí venčit za barák do trávy; prostě si sere doma! A ke všemu je pánička z toho hovna v kalhotách vždycky celá vyněžnělá a šišlá na toho spratka nezvedeného, že je její zlatíčko. No je toto možné? Místo toho, aby ji ztloukla, tak jako vždycky mě za každý bobek na koberci ztloukla, když jsem byla ještě štěně, tak ji chválí a povzbuzuje v dalším kálení do kalhot. Kam ten svět spěje?
Jsem zvědavá, v kolik dnes přijde pánik z práce. Brzy ale asi moc ne, protože musí vědět, že stejně nedostane večeři. Jsme na tom oba bídně a nevím, jestli bude ještě někdy líp. ...jdu si raději zalézt do pelíšku trošku si polízat tlapky, protože fakt nemám páru, kam ten svět jenom spěje.
Komentáře