Mezi čili princezna Mezinka

Narodila jsem se v útulném domě. K nikomu jsem se tam ale nemohla tulit. Ani k mamince moc ne, protože maminka nás měla více, takže na mě moc jejího kožíšku nevyzbylo. A ani mlíčka moc nebylo a kromě mlíčka už vůbec nic. A pak se moje maminka někam ztratila, prý se zatoulala, ale kdo ví, co jí udělali, nejsem hloupá, mně nic nenamluví. Ten vousatý chlap se tak strašlivě zubil. Najednou jsem zůstala v tom útulném domě, který ale ve skutečnosti vůbec útulný nebyl, a nechápu, proč mu tak říkali, zůstala jsem tam sama samotinká. Prvních pár dnů, co odvlekli maminku, jsem vídávala alespoň jednoho z mladších brášků, kterého také zavřeli do takové ocelové, chladné zamřížované malé krabice. Ale pak i jeho odnesli, i s tou drátěnou bednou, a já zůstala dočista sama... a ještě tak malinká... ještě jsem nedokázala rozkousnout ani kostičku, ještě jsem snad ani zoubky neměla... a měla jsem tuze veliký hlad... a nic k jídlu... a smrděla mi tam moje hovínka... a tak jsem se je naučila papat. Tenkrát

Sotva jsem začala psát svůj bloček, už tady mám první reakce. Psal mi kamarád, on to vlastně není ani tak kamarád jako spíše někdo z rodiny, teda ne pokrevní, od lidí z rodiny. Kdysi mi vytrvale nadbíhal a snažil se mě balit, starý kozel. Nemohl pochopit, že já roztomilá princeznička nejsem žádná holka do větru, navíc bych si nikdy nic nezačala s nějakým starcem. Vždycky mi děsně oslintal kožíšek. A pak jsem páchla na sto honů. Ale od té doby, co mu ušmikli kuličky, už nedolejzá a nedělá ty perverzní posunky a fajně si hrajeme. Psal mi dopis, že by taky chtěl o sobě něco napsat. Tak to napsal, a prej jestli to zveřejním na tom internetu. On totiž negramota s internetem neumí – a přitom má dost cool nick: Puňťa ;o). Takže publikuji: Jmenuji se Puntík a jsem kamarád princezny Mezinky. Původně jsem dlouhosrstý jezevčík, ale nakonec ze mě vyrostl krátkosrstý kříženeček s neurózou pražského krysaříka a náturou jezevčíka. Pro svoje páníčky jsem učiněný poklad. Už odmala jsem hned vše ovládal

Jmenuji se Mezinka. No vlastně se jmenuji Mezi, ale říkají mi Mezinka, protože jsem hodný pejsánek. Vlastně fenečka. Mezi se jmenuji proto, protože můj původ lze odvodit nejspíše od několika plemen, jsem prostě tak nějak mezi. Od někoho mám něco, od támhletoho tamto, jak se říká. Vypadám tak trochu jako dobrman, ale o dost menší. Taky vypadám jako čivava, ale zase o něco větší. Uši mám jako netopejr křídla, asi po nějakém krysaříkovi, ale rozhodně hezčí. Občas si mne pletou se srnkou nebo spíše roztomilým kolouškem, asi proto, že si také ráda pochutnávám na nějaké té travičce na trávení a jablíčkách a mrkvičce a melounu a vůbec ovoci a zelenině. Ale koloušek nejsem, i když tak vypadám, protože jsem pes, co tuze rád také kostičky a masíčko. Pacinky, hlavně ty zadní, mám jako od klokana, takže kdoví, možná mí předci žili v daleké Austrálii! Což je asi pravda, protože náramně dobře skáču a klíďopíďo chodím po zadních. Vocásek mám jako prasátko, takový ten zatočený do pružiny, ale to je ur