Sotva jsem začala psát svůj bloček, už tady mám první reakce. Psal mi kamarád, on to vlastně není ani tak kamarád jako spíše někdo z rodiny, teda ne pokrevní, od lidí z rodiny. Kdysi mi vytrvale nadbíhal a snažil se mě balit, starý kozel. Nemohl pochopit, že já roztomilá princeznička nejsem žádná holka do větru, navíc bych si nikdy nic nezačala s nějakým starcem. Vždycky mi děsně oslintal kožíšek. A pak jsem páchla na sto honů. Ale od té doby, co mu ušmikli kuličky, už nedolejzá a nedělá ty perverzní posunky a fajně si hrajeme. Psal mi dopis, že by taky chtěl o sobě něco napsat. Tak to napsal, a prej jestli to zveřejním na tom internetu. On totiž negramota s internetem neumí – a přitom má dost cool nick: Puňťa ;o).
Takže publikuji:
Jmenuji se Puntík a jsem kamarád princezny Mezinky. Původně jsem dlouhosrstý jezevčík, ale nakonec ze mě vyrostl krátkosrstý kříženeček s neurózou pražského krysaříka a náturou jezevčíka. Pro svoje páníčky jsem učiněný poklad. Už odmala jsem hned vše ovládal – venčení, aport, povely, práce se mnou nebyla, ale čím jsem starší, tím jsem úzkostlivější. Nerad jsem doma sám, proto svoje páníky vyvolávám hauví, hauví, a tím občas v domě přivádím sousedy k šílenství. S Mezinkou se pravidelně navštěvujeme. Mezi je Ostravačka a já Liberečák, takže na střídačku si ukazujeme svoje teritoria a psí kamarády, teda spíš nekamarády, my s Mezi si sami vystačíme. Nejsuprovější to je, když jsme s Mezi u našich páníků na zahradě v horách. To zblajznem kde co, v ledasčem se vyválíme, prostě ohromná legrace. Ale pro naše páníky to zase taková legrace není. Třeba Mezi, ta se loni touhle dobou (v létě) vyválela v hnízdě plnejch rezavejch mravenců, pěkně ji chudinku poštípaly. Byla z toho velká pohotovost. Mezi koukala jako puk, nemohla dýchat, oteklá byla jako mičuda, a tak se jelo rychle rychlou. Tam Mezince zjistili, že je velký alergik. Na příjem je vzali okamžitě. Mezince vpravili do hubenýho tělíčka velikanánskou injekci a páníčkové jí dávali studené obklady (gázu namočenou ve studené vodě). Strávili tam dobré dvě hodiny, já přešlapoval od okna k oknu a pořád jsem je vyhlížel, byly to velké nervy. Nakonec dali Mezi do pořádku, újmu měli jenom páníkové v peněžence. No, ale od té doby nemůžeme s Mezi chytat vosy a sršně, protože páníčkové mají oči všude. A o dalších příhodách zase příště.
Ok, Puňťajz, udělal jsi ze mě tak trošku chcípáka, ale co už. Však se zase potkáme.
Komentáře