Jmenuji se Mezinka. No vlastně se jmenuji Mezi, ale říkají mi Mezinka, protože jsem hodný pejsánek. Vlastně fenečka. Mezi se jmenuji proto, protože můj původ lze odvodit nejspíše od několika plemen, jsem prostě tak nějak mezi. Od někoho mám něco, od támhletoho tamto, jak se říká. Vypadám tak trochu jako dobrman, ale o dost menší. Taky vypadám jako čivava, ale zase o něco větší. Uši mám jako netopejr křídla, asi po nějakém krysaříkovi, ale rozhodně hezčí. Občas si mne pletou se srnkou nebo spíše roztomilým kolouškem, asi proto, že si také ráda pochutnávám na nějaké té travičce na trávení a jablíčkách a mrkvičce a melounu a vůbec ovoci a zelenině. Ale koloušek nejsem, i když tak vypadám, protože jsem pes, co tuze rád také kostičky a masíčko. Pacinky, hlavně ty zadní, mám jako od klokana, takže kdoví, možná mí předci žili v daleké Austrálii! Což je asi pravda, protože náramně dobře skáču a klíďopíďo chodím po zadních. Vocásek mám jako prasátko, takový ten zatočený do pružiny, ale to je určitě jen náhoda, s prasaty rozhodně nic společného nemám, i když si na hnojišti vlastně také občas ráda zarýpu, ale prase rozhodně nejsem. To už spíše tchoř, protože někdy pustím žlázy a to je pak povyku kvůli troše puchu! Ale tchořák taky nejsem, to nechci být! Oči mám jako panenka, i když jsou v nich trošku rarášci. A čumáček, jo můj čumáček! Ten mám k zulíbání. A bříško mám jako medvídek, také k zulíbání. A světe div se, urodilo se mi devět bradavek, takže jednou, až nadejde čas, až princezna potká prince, budu mít devět štěňátek. A bude zase devět Mezinek – a každá bude jiná...
Můj genofond je zkrátka bohatý a nevyzpytatelný. A kdyby nějaký vykutálený ptáček tvrdil, že jsem prachsprostý a vobyčejný vořech, zklamu ho. Nejsem žádný ořech! A už vůbec ne obyčejný, nebo dokonce prachsprostý. Ano, jsem tak nějak něco mezi, něco mezi těmi ostatními hafany a zvířátky. Jsem něco mezi, to ano, ale také jsem sama sebou. Prostě jsem Mezi, jedinečná na světě, jediná Mezinka, která vypadá jako já a kterou já znám. A co fajně umí honit ptáčky po louce.
Jmenuji se Mezinka. No vlastně se jmenuji Mezi, ale říkají mi Mezinka, protože jsem hodný pejsánek. Vlastně fenečka. Mezi se jmenuji proto, protože můj původ lze odvodit nejspíše od několika plemen, jsem prostě tak nějak mezi. Od někoho mám něco, od támhletoho tamto, jak se říká. Vypadám tak trochu jako dobrman, ale o dost menší. Taky vypadám jako čivava, ale zase o něco větší. Uši mám jako netopejr křídla, asi po nějakém krysaříkovi, ale rozhodně hezčí. Občas si mne pletou se srnkou nebo spíše roztomilým kolouškem, asi proto, že si také ráda pochutnávám na nějaké té travičce na trávení a jablíčkách a mrkvičce a melounu a vůbec ovoci a zelenině. Ale koloušek nejsem, i když tak vypadám, protože jsem pes, co tuze rád také kostičky a masíčko. Pacinky, hlavně ty zadní, mám jako od klokana, takže kdoví, možná mí předci žili v daleké Austrálii! Což je asi pravda, protože náramně dobře skáču a klíďopíďo chodím po zadních. Vocásek mám jako prasátko, takový ten zatočený do pružiny, ale to je určitě jen náhoda, s prasaty rozhodně nic společného nemám, i když si na hnojišti vlastně také občas ráda zarýpu, ale prase rozhodně nejsem. To už spíše tchoř, protože někdy pustím žlázy a to je pak povyku kvůli troše puchu! Ale tchořák taky nejsem, to nechci být! Oči mám jako panenka, i když jsou v nich trošku rarášci. A čumáček, jo můj čumáček! Ten mám k zulíbání. A bříško mám jako medvídek, také k zulíbání. A světe div se, urodilo se mi devět bradavek, takže jednou, až nadejde čas, až princezna potká prince, budu mít devět štěňátek. A bude zase devět Mezinek – a každá bude jiná...
Komentáře