II. Respekt!
Narodila jsem se v útulném domě. K nikomu jsem se tam ale nemohla tulit. Ani k mamince moc ne, protože maminka nás měla více, takže na mě moc jejího kožíšku nevyzbylo. A ani mlíčka moc nebylo a kromě mlíčka už vůbec nic.
A pak se moje maminka někam ztratila, prý se zatoulala, ale kdo ví, co jí udělali, nejsem hloupá, mně nic nenamluví. Ten vousatý chlap se tak strašlivě zubil.
Najednou jsem zůstala v tom útulném domě, který ale ve skutečnosti vůbec útulný nebyl, a nechápu, proč mu tak říkali, zůstala jsem tam sama samotinká. Prvních pár dnů, co odvlekli maminku, jsem vídávala alespoň jednoho z mladších brášků, kterého také zavřeli do takové ocelové, chladné zamřížované malé krabice. Ale pak i jeho odnesli, i s tou drátěnou bednou, a já zůstala dočista sama... a ještě tak malinká... ještě jsem nedokázala rozkousnout ani kostičku, ještě jsem snad ani zoubky neměla... a měla jsem tuze veliký hlad... a nic k jídlu... a smrděla mi tam moje hovínka... a tak jsem se je naučila papat.
Tenkrát jsem přežila jen díky nim. Vděčím jim za svůj život, jen díky nim jsem si v těch nejkrutějších chvílích, kdy mi to v bříšku strašlivě křičelo hladem a dunělo v prázdnotě, jen díky nim jsem si uchovala zdravý rozum a z toho hladu jsem se dočista nezbláznila. A i když by nějaký vykutálený ptáček mohl říct, jakýpak zdravý rozum, když žere hovna – ano, byly to zlé časy.
Vím, že někdo, nějací ti skautíci u sebe nocí krabičku poslední záchrany, ve které mají sirku, kondom a kostku cukru. Já, jelikož nemám žádné kapsy, takovou krabičku s sebou nosit nemohu. Ale kdybych kapsy ve svém kožichu měla, určitě bych v nich měla také tu krabičku, protože vím, co je to nouze a že je dobré nezapomínat na strýce příhodu. V krabičce poslední záchrany bych pochopitelně měla hovno, nebo alespoň malé hovínko. Už jednou mi zachránilo život. A i když jsem si už dávno přivykla na luxusní bydlení v rezidenci svých páničků, i když jsem si už dávno přivykla spinkat v obrovských měkoučkých peřinách a papat jen ty nejlepší granule a mňamky, dobře ležícím hovínkem nikdy neopovrhnu.
Respekt před touto stravou chudých! Myslím si, že pes by si měl pamatovat, odkud pochází, z jakých poměrů vzešel, měl by vědět, kde leží jeho kořeny a neměl by ohrnovat čumák nad některými potravinami jen proto, že jejich konzumace není jaksi vhodná vzhledem k jeho momentálnímu sociálnímu postavení. A navíc mně to docela i chutná.
A dneska mám narozeninky. Oni ti lidi to slaví tak nějak divně, protože jsou držgrešle, protože už mám mít čtrnáct a oni říkají, že mám "už" dva ročky, "už" – proboha! O ty roky ani nejde, ale těch dárků, co už mohlo být – a co mi samozřejmě nedali... Takže dneska s velkou pompou: druhý dáreček k narozeninám. Dostala jsem pískací opici, neřikám, je fajná, potěší, ale hovno to není. Jen díky hovnu jsem se dožila narozenin a nechcípla jsem jako štěně, tak by mi určitě udělalo větší radost, ale lidem to nevysvětlíš. A tak si i dnes, jako v den každých svých psích narozenin zajdu odpoledne za barák a schlamstnu tam nějaké to hovínko, na svou počest. Na počest hovínkám. Respekt.
A pak se moje maminka někam ztratila, prý se zatoulala, ale kdo ví, co jí udělali, nejsem hloupá, mně nic nenamluví. Ten vousatý chlap se tak strašlivě zubil.
Najednou jsem zůstala v tom útulném domě, který ale ve skutečnosti vůbec útulný nebyl, a nechápu, proč mu tak říkali, zůstala jsem tam sama samotinká. Prvních pár dnů, co odvlekli maminku, jsem vídávala alespoň jednoho z mladších brášků, kterého také zavřeli do takové ocelové, chladné zamřížované malé krabice. Ale pak i jeho odnesli, i s tou drátěnou bednou, a já zůstala dočista sama... a ještě tak malinká... ještě jsem nedokázala rozkousnout ani kostičku, ještě jsem snad ani zoubky neměla... a měla jsem tuze veliký hlad... a nic k jídlu... a smrděla mi tam moje hovínka... a tak jsem se je naučila papat.
Tenkrát jsem přežila jen díky nim. Vděčím jim za svůj život, jen díky nim jsem si v těch nejkrutějších chvílích, kdy mi to v bříšku strašlivě křičelo hladem a dunělo v prázdnotě, jen díky nim jsem si uchovala zdravý rozum a z toho hladu jsem se dočista nezbláznila. A i když by nějaký vykutálený ptáček mohl říct, jakýpak zdravý rozum, když žere hovna – ano, byly to zlé časy.Vím, že někdo, nějací ti skautíci u sebe nocí krabičku poslední záchrany, ve které mají sirku, kondom a kostku cukru. Já, jelikož nemám žádné kapsy, takovou krabičku s sebou nosit nemohu. Ale kdybych kapsy ve svém kožichu měla, určitě bych v nich měla také tu krabičku, protože vím, co je to nouze a že je dobré nezapomínat na strýce příhodu. V krabičce poslední záchrany bych pochopitelně měla hovno, nebo alespoň malé hovínko. Už jednou mi zachránilo život. A i když jsem si už dávno přivykla na luxusní bydlení v rezidenci svých páničků, i když jsem si už dávno přivykla spinkat v obrovských měkoučkých peřinách a papat jen ty nejlepší granule a mňamky, dobře ležícím hovínkem nikdy neopovrhnu.
Respekt před touto stravou chudých! Myslím si, že pes by si měl pamatovat, odkud pochází, z jakých poměrů vzešel, měl by vědět, kde leží jeho kořeny a neměl by ohrnovat čumák nad některými potravinami jen proto, že jejich konzumace není jaksi vhodná vzhledem k jeho momentálnímu sociálnímu postavení. A navíc mně to docela i chutná.
A dneska mám narozeninky. Oni ti lidi to slaví tak nějak divně, protože jsou držgrešle, protože už mám mít čtrnáct a oni říkají, že mám "už" dva ročky, "už" – proboha! O ty roky ani nejde, ale těch dárků, co už mohlo být – a co mi samozřejmě nedali... Takže dneska s velkou pompou: druhý dáreček k narozeninám. Dostala jsem pískací opici, neřikám, je fajná, potěší, ale hovno to není. Jen díky hovnu jsem se dožila narozenin a nechcípla jsem jako štěně, tak by mi určitě udělalo větší radost, ale lidem to nevysvětlíš. A tak si i dnes, jako v den každých svých psích narozenin zajdu odpoledne za barák a schlamstnu tam nějaké to hovínko, na svou počest. Na počest hovínkám. Respekt.
Komentáře