V. Jak jsem nešla na fotbal
Pánik o tom v jednom kuse mluvil už od úterka, pořád chodil od okna k oknu a kontroloval na internetu, jaké má být počasí. V sobotu si chtěl se svými kumpány z fotbal komanda z Nádražní restaurace zajít na ligu. Povídal to páničce a povídal to takovým tím hlasem, který ze sebe vyluzuje, jen když páničku přemlouvá, a pánička se mračila a že se mu diví, že se mu tam chce.
Ve čtvrtek slavnostně vyhrabal ze skříně šálu. Hned jsem zbystřila, pro
tože je září a on už tahá šálu, a i když sice není bůhvíjaké teplo, na šálu to rozhodně ještě není, co si chudák vezme na sebe, až udeří opravdová zima?
Šálu si hodil přes ramena, chtěla jsem se s ním rozloučit, tak jsem ho šla oblíznout, ale on nikam neodešel. To mi bylo divné. Seděl s tou šálou přehozenou kolem krku doma u stolu a hladil ji; to nikdy před tím ještě neudělal. Aby hladil oblečení.
Od pátku už šálu nesundal z krku a v sobotu ráno s ní celý den poskakoval před zrcadlem. Jak ta šála lítala vzduchem, jak pánik pořád skákal před tím zrcadlem a tleskal a máchal rukama nad hlavou, tak mně to nedalo a občas jsem si po té šále skočila a jakože si aspoň trošku za ni popotáhnu a že se s pánikem začneme fajně přetahovat, to já mám ráda, stisknout zuby a tahat a tahat a vrčet a škubat, vždycky pánika přeperu. A to se nasmějeme! Jenže! Skočila jsem po šále a pánik mi bez výstrahy vyprášil kožich, prý ať si jdu hrát s opicí a nedopouštím se znesvěcení jeho svaté relikvie. To u pánika neznám, že by i na něho přišly ty kočičí móresy a začal bláznit? Kolikrát jsem mu už roztrhla rukáv u košile, a nic. A teď jsem jen trošičku oslintla jednu přitroublou šálu, co je navíc tak divně pomalovaná a tak divně pruhovaná – a hned takový rozruch! To mně vůbec nešlo do hlavinky, a tak jsem si řekla: no nic, půjdu s ním na ten fotbal, přijdu tomu na zoubek, to není jen tak, že pánik tak blázní, to ten fotbal musí být náramná věc.
A pánička se pořád mračila a říkala: je tam plno takových těch vykutálených ptáčků, co dělají hrozný rambajz a kravál a děsně křičí a jsou sprostí, ale ne obyčejně sprostí, ale strašlivě moc sprostí a že jsou tam prý až tak strašlivě moc sprostí, že pánik u piva je proti nim docela suchar a čajíčkář s vybraným slovníkem, a to už jsem špízovala uši, protože to byste pánika museli slyšet, to není jen tak, když má čumák namočený v pívě a vede všelijaké ty nedoporučované řečičky. Ale proti těm fotbalovým fanouškům to prý nic není, to oni jsou prý tak sprostí a vulgární, a dokonce prý také násilničtí, že si to nejde ani představit. Řvou hrozné věci, na celé kolo vyřvávají taková slova, která se v normální společnosti ani nevyslovují... Tak třeba například pánička říkala, že mají v oblibě křičet: Baník, čubičko, Baník čubičko, FCB! Baník je asi něčí pánik, ale moc tomu nerozumím, proč tak na někoho hulákají. A prý to křičí pořád a prý, když jsou úplně v laufu, tak to vyřvávají ještě tisíckrát sprostějším způsobem, ale já si to sprostěji už skoro ani neumím představit a ani pánička nechce říct, jak dokážou to Baník čubičko zakřičet ještě sprostěji. Ale už i tak je to prostě hrozné, ty jo, takoví vykutálení ptáčci!
A tak tedy jsem se rozhodla, že na ten fotbal prostě musím jít taky, abych si to dokázala všechno představit a abych viděla ty vykutálené ptáčky pěkně všechny pohromadě. A navíc tam prý rozdávají studené párky, říkala pánička, a ty já mám ráda, poněvadž po těch teplých mě bolí bříško. A tak jsem vyčkávala a číhala na správný moment, trošku jsem se bála, že mě pánička nebude chtít pustit.
A když pánik konečně tu pitomou šálu na chvíli odložil, šel přelít slivovici do placaté misky se špuntem, tajně jsem si tu šálu uvázala kolem krku. Vždycky když mi pánička obleče obojek, bere mě pánik ven. Takže jsem předpokládala, že když mě pánik najde oblečenou, s uvázaným hentím kolem krku, vezme mě automaticky s sebou na fotbal a pánička si toho všimne, až už bude pozdě, až už budeme pryč. Plán jsem tedy měla náramný.
Ale pánik mě hrubě vymotal z šály a přišel až nadránem, zrovna jako nějaký ten vykutálený ptáček.
Ve čtvrtek slavnostně vyhrabal ze skříně šálu. Hned jsem zbystřila, pro
tože je září a on už tahá šálu, a i když sice není bůhvíjaké teplo, na šálu to rozhodně ještě není, co si chudák vezme na sebe, až udeří opravdová zima?Šálu si hodil přes ramena, chtěla jsem se s ním rozloučit, tak jsem ho šla oblíznout, ale on nikam neodešel. To mi bylo divné. Seděl s tou šálou přehozenou kolem krku doma u stolu a hladil ji; to nikdy před tím ještě neudělal. Aby hladil oblečení.
Od pátku už šálu nesundal z krku a v sobotu ráno s ní celý den poskakoval před zrcadlem. Jak ta šála lítala vzduchem, jak pánik pořád skákal před tím zrcadlem a tleskal a máchal rukama nad hlavou, tak mně to nedalo a občas jsem si po té šále skočila a jakože si aspoň trošku za ni popotáhnu a že se s pánikem začneme fajně přetahovat, to já mám ráda, stisknout zuby a tahat a tahat a vrčet a škubat, vždycky pánika přeperu. A to se nasmějeme! Jenže! Skočila jsem po šále a pánik mi bez výstrahy vyprášil kožich, prý ať si jdu hrát s opicí a nedopouštím se znesvěcení jeho svaté relikvie. To u pánika neznám, že by i na něho přišly ty kočičí móresy a začal bláznit? Kolikrát jsem mu už roztrhla rukáv u košile, a nic. A teď jsem jen trošičku oslintla jednu přitroublou šálu, co je navíc tak divně pomalovaná a tak divně pruhovaná – a hned takový rozruch! To mně vůbec nešlo do hlavinky, a tak jsem si řekla: no nic, půjdu s ním na ten fotbal, přijdu tomu na zoubek, to není jen tak, že pánik tak blázní, to ten fotbal musí být náramná věc.
A pánička se pořád mračila a říkala: je tam plno takových těch vykutálených ptáčků, co dělají hrozný rambajz a kravál a děsně křičí a jsou sprostí, ale ne obyčejně sprostí, ale strašlivě moc sprostí a že jsou tam prý až tak strašlivě moc sprostí, že pánik u piva je proti nim docela suchar a čajíčkář s vybraným slovníkem, a to už jsem špízovala uši, protože to byste pánika museli slyšet, to není jen tak, když má čumák namočený v pívě a vede všelijaké ty nedoporučované řečičky. Ale proti těm fotbalovým fanouškům to prý nic není, to oni jsou prý tak sprostí a vulgární, a dokonce prý také násilničtí, že si to nejde ani představit. Řvou hrozné věci, na celé kolo vyřvávají taková slova, která se v normální společnosti ani nevyslovují... Tak třeba například pánička říkala, že mají v oblibě křičet: Baník, čubičko, Baník čubičko, FCB! Baník je asi něčí pánik, ale moc tomu nerozumím, proč tak na někoho hulákají. A prý to křičí pořád a prý, když jsou úplně v laufu, tak to vyřvávají ještě tisíckrát sprostějším způsobem, ale já si to sprostěji už skoro ani neumím představit a ani pánička nechce říct, jak dokážou to Baník čubičko zakřičet ještě sprostěji. Ale už i tak je to prostě hrozné, ty jo, takoví vykutálení ptáčci!
A tak tedy jsem se rozhodla, že na ten fotbal prostě musím jít taky, abych si to dokázala všechno představit a abych viděla ty vykutálené ptáčky pěkně všechny pohromadě. A navíc tam prý rozdávají studené párky, říkala pánička, a ty já mám ráda, poněvadž po těch teplých mě bolí bříško. A tak jsem vyčkávala a číhala na správný moment, trošku jsem se bála, že mě pánička nebude chtít pustit.
A když pánik konečně tu pitomou šálu na chvíli odložil, šel přelít slivovici do placaté misky se špuntem, tajně jsem si tu šálu uvázala kolem krku. Vždycky když mi pánička obleče obojek, bere mě pánik ven. Takže jsem předpokládala, že když mě pánik najde oblečenou, s uvázaným hentím kolem krku, vezme mě automaticky s sebou na fotbal a pánička si toho všimne, až už bude pozdě, až už budeme pryč. Plán jsem tedy měla náramný.
Ale pánik mě hrubě vymotal z šály a přišel až nadránem, zrovna jako nějaký ten vykutálený ptáček.
Komentáře