X. Štědrovečerní trhání ptáčka

V létě jsme s pániky lehávali u rybníka, vyhřívali se na sluníčku a dívali se na oblohu, jak se tam prohánějí ptáčci. A říkali jsme si, jaké by to bylo krásné, kdybychom ty ptáčky mohli všechny pochytat anebo aspoň hezky prohnat a vystrašit. Ráda ptáčky totiž honím a trhám a umím to fajně, jenže tak vysoko, abych ptáčky na tom nebi lapila, tak vysoko do oblak vyskočit prostě nedokážu. Tak jsme si s pániky u toho rybníka alespoň představovali, jak na podzim ty ptáčky všechny nádherně rozeženeme drakem. Drak, povídal pánik, drak je totiž takový papírový pejsek na dlouhém vodítku, co umí honit ptáčky po obloze.

Jenže sotva léto skončilo, jako když sekne, začala hned zima. Žádný podzim, žádní draci. A ti ptáci nepochytaní si klíďo píďo odletěli do teplých krajin, a někteří dokonce ani neodletěli a naschvál a vyloženě mi k zlosti pořád brázdí oblohu nad mým čuracím křovím za barákem. Pranic jim nevadí, těm ptáčkům jedněm vykutáleným, že mi to tak trošku i vadí. Co trošku. Proč bych to nevyštěkla na plnou tlamičku, je to prostě k zbláznění! A kdyby za dveřmi nebyly ty Vánoce a já neočekávala od Pánika Ježury nějakého toho ptáka z plyše nebo gumy, kterého si hezky rozkoušu a roztrhám, tak kdyby se neblížily ty Vánoce, tak bych ze samého vzteku snad rozškubala a poslala do nemocnice zase čuníka nebo kravičku nebo rovnou celou tu mou simulanten banden.

A tak čekám. Každý den si schlamstnu jednu dobrůtku ze svého adventního kalendáře a nemůžu se dočkat Štědrého dne. Až si budu moct fajně roztrhat toho nového ptáčka.