Smrticí injekce
Po velmi dlouhé době jsem si uvědomila, když jsem si náhodou pročítala svůj webový deníček, ne že bych byla nějaká natvrdlá, pomalu myslící fenečka, to ne, jen mě to prostě dříve netrklo. Prostě jsem si po skoro dvou letech všimla, že mé deníčkové záznamy tady na tomto webu končí zápiskem s nápisem Injekce. A pak už jsem nenapsala nic. Nebudu vám vykládat, proč už jsem nic nepsala, protože je to jednoduché, nějak mi zkrátka zlenivěly pacinky. Mnohem závažnější je to, že by se mohlo třeba i myslet, že když po příspěvku s názvem Injekce už žádný další příspěvek nenásledoval, že jsem se vlastně po té injekci asi ani neprobrala. A proto nic už nenapsala. Ano, mohlo by se docela dost možná myslet, že ta injekce byla smrticí.
Ale to bych teď asi dost těžko psala tyto řádky, že?
Nebyla to smrticí injekce. Není to vůbec žádná pravda! Protože páník, a dokonce ani páníčka nejsou takoví gauneři, že by mě nechali dočista otrávit nějakou smrdutou smrticí injekcí. Žiju a daří se mi dobře.
Fakt. Jen si páník s páničkou pořídili malé usmrkánče a už se mi tolik nevěnují. Ne jako že by se o mě vůbec nestarali, ale co vám mám povídat, zatím sice s nimi ještě spím v posteli, ale přes den musím do košíku, páč po té posteli věčně leze to lidské štěně. Sice mi ještě kupují hračky, ale už jen tak jednou za měsíc − a to není ono. Mám ráda hodně nových hraček. A hodně často. Ale oni místo mně furt kupují něco tomu křiklounovi ubryndanému. A sice se se mnou každou chvíli mazlí, ale už tak nějak kratší dobu a vlastně ani ne každou chvíli, ale maximálně každou druhou chvíli... no prostě moc se mi to nelíbí. Aspoň že si můžu tajně dojídat, co tomu guvňořkovi hovňouskovatému upadne od tlamičky.
Ale smrticí injekce, to zase ne. Tak já jen aby se to vědělo. A jako důkaz, že žiju, vám tady vložím svůj aktuální obrázek.
A třeba začnu dokonce i znova psát svůj deníček a mám panečku o čem psát! Jen musím překousnout tu leňuru lenošskou, která mi vlezla do tlapek. A když se teď páník s páničkou o mě stejně tolik nestarají, tak mám i fůru času, tak vás možná opravdu po dvou letech opět trošičku zpravím o své psí existenci, vy moji ptáčci vykutálení.
Jen jestli to skoulím s tou svou leností. Stejně jsem pojala důvodné podezření, že tou injekcí do mne vpravili koňskou dávku právě té lenosti. A lenost může být kolikrát i horší než smrt, říkal pánik. A ten ví, o čem mluví. Tak uvidíme.
Ale to bych teď asi dost těžko psala tyto řádky, že?
Nebyla to smrticí injekce. Není to vůbec žádná pravda! Protože páník, a dokonce ani páníčka nejsou takoví gauneři, že by mě nechali dočista otrávit nějakou smrdutou smrticí injekcí. Žiju a daří se mi dobře.
Fakt. Jen si páník s páničkou pořídili malé usmrkánče a už se mi tolik nevěnují. Ne jako že by se o mě vůbec nestarali, ale co vám mám povídat, zatím sice s nimi ještě spím v posteli, ale přes den musím do košíku, páč po té posteli věčně leze to lidské štěně. Sice mi ještě kupují hračky, ale už jen tak jednou za měsíc − a to není ono. Mám ráda hodně nových hraček. A hodně často. Ale oni místo mně furt kupují něco tomu křiklounovi ubryndanému. A sice se se mnou každou chvíli mazlí, ale už tak nějak kratší dobu a vlastně ani ne každou chvíli, ale maximálně každou druhou chvíli... no prostě moc se mi to nelíbí. Aspoň že si můžu tajně dojídat, co tomu guvňořkovi hovňouskovatému upadne od tlamičky.
Ale smrticí injekce, to zase ne. Tak já jen aby se to vědělo. A jako důkaz, že žiju, vám tady vložím svůj aktuální obrázek.
A třeba začnu dokonce i znova psát svůj deníček a mám panečku o čem psát! Jen musím překousnout tu leňuru lenošskou, která mi vlezla do tlapek. A když se teď páník s páničkou o mě stejně tolik nestarají, tak mám i fůru času, tak vás možná opravdu po dvou letech opět trošičku zpravím o své psí existenci, vy moji ptáčci vykutálení.
Jen jestli to skoulím s tou svou leností. Stejně jsem pojala důvodné podezření, že tou injekcí do mne vpravili koňskou dávku právě té lenosti. A lenost může být kolikrát i horší než smrt, říkal pánik. A ten ví, o čem mluví. Tak uvidíme.
Komentáře