Madla, můj facebook "přítel"

Celá ta moje hrůza začala na jaře, když se páníčkům narodilo to lidské mrně. Myslela jsem si, že přišel konec světa. Ale šeredně jsem se mýlila. Ještě mě mělo potkat něco děsivějšího. A potkalo.

Začátkem podzimu se na mě totiž navalila korunovaná hrůza: strejda soused, ten, co mu ráda lížu čumák, si domů dotáhl takovou mrňavou chlupatou potvoru. Jako bych mu na mazlení nestačila já!

Madla. Jak já ji nesnáším! Narušitelka mého klidu. Narušitelka číslo dvě.

Pánik měl podivný nápad, že bych si mohla s tou praštěnou Madlenou hrát. To vůbec! Chtěl nám házet můj míček a jakože se o něj budeme přetahovat. Ale to se hošánek dost přepočítal. Je to můj míček, tak jaképak copak, Madlo, nesahej na můj balónek, nebo ti prokousnu tepnu! Stačí že tě cítím na chodbě. A nemysli si, že to nevím: čůráš na schody! Tak. A je to venku, hoho! S takovýma, co neví, co se sluší a patří, se já ze zásady nestýkám.

Pánik to naštěstí brzy pochopil (jaká je). A míček schoval (jen pro mě).

Ale to jí nestačlo. Ta Madla! Furt musí otravovat! Zařídila si účet na facebooku. Podle mě, já ho mám už dlouho, to se ví. Vzhlíží ke mě, jsem jí vzorem, to je v pořádku, ale všechno po mě jako zase dělat nemusí. To jako ne! A kdo ví, kdo jí s tím pomáhal, pochybuju, že by takové nechcitoradějianipojmenovat umělo programovat na internetu, jako já.

Srandovní chuchvalec čehosi

A to nebylo všechno: Jednoho dne nevěřícně koukám do monitoru, Madlena si mě chce přidat do přátel, ona! Mě! Tak to asi sežrala nějaké kočičí granule, nebo co. To už je vrchol! Takové štěně pitomé, takový zelenáč zelená, takový sopel nevysmrkaný, taková fuchtle nevycválaná, takový chlupatý tajtrdlík, takový srandovní chuchvalec čehosi. To nemůže mít ze své hlavy, taková drzost, to ji někdo musel navést, nějaký ptáček vykutálený, takhle provokovat.

Ale pánik řekl, vždyť je to naše Madla, vždyť byste si spolu mohli hrát, vždyť je taková roztomilá, vždyť bychom všichni i se sousedem a jeho páničkou a naší páničkou mohli chodit na výlety. Mezinko, co jsi taková? Taková netykavka nafrflaná. Alespoň na tom facebooku bys jí mohla mít ráda, tam se stejně nepíše pravda.

A ještě podobné řeči vedl až vám mě docela uchlácholil a hlavně ty psí piškoty mě teda přesvědčily. Ty byly super, to se musí nechat. A jak tak pánik do mě vytrvale ládoval ty piškoty, já si pod omamným dojmem té kulinářské symfonie chutí pomyslela: ale jo, nakonec má možná i pravdu, takové virtuální přátelství nemůže ničemu ublížit, ani na cti mi neubere a když z toho nějaký ten piškotek kápne i v budoucnu... a taky je to lepší, aby mě strejda soused nepomluvil a kamarádil se se mnou, i když nevím, co na té Madle vidí a nechápu to, ale v lidech se pes nevyzná, určitě Madlu poňoukl on. Jen mé páničce to asi bude fuk, jestli uzavřu s Madlou přátelství, protože ona jediná má rozum, miluje ticho a samotu a sociálním sítím neholduje.

A tak jsem tedy Madle potvrdila facebookovské přátelství. Ale opravdu jen na tom facebooku, Madlo, když tě potkám na schodech, tak tě rozcupuju na cimprcampr, to se rozumí.

A tak stalo se, sama tomu ještě stále nemůžu uvěřit, že se ta pitomá Madla, co ji tak nemám ráda a vlastně ji dočista nesnáším, že se stala mou přítelkyní na facebooku. Jen lituji, že místo toho tlačítka "líbí se mi" tam nenamontovali tlačítko "ty malá čubko, nesnáším tě a jestli tě uvidím uchcávat do mého křoví, setřepu z tebe všechny chlupy". Musím se zeptat pánička, jestli to dokáže nějak přeštelovat, abych tam to tlačíko měla. Ať to probere se sousedem, když to tak spískali a dohodili nás s Madlou k sobě, oni jsou totiž oba takoví zvláštní ajťáci, určitě by to nějak dokázali vykoumat.

Update: pániček se sousedem se vrátili nad ránem z restaurace a na něco skutečně přišli. Moc se mi to sice nezdá a vlastně tomu vůbec nerozumím, přijde mi to takové, jak říkal pániček: paradoxní. To tlačítko "líbí se mi" se prý dá nahradit tlačítkem "nelíbí se mi" úplně jednoduše. Stačí na to tlačítko kliknout, jakože se mi to líbí, i když se mi Madla rozhodně nelíbí. A pak si prý budu moct konečně kliknout na ikonku, že se mi Madla nelíbí. Tak nevím, že by ten facebook byl až tak divný? Počkám raději do zítřka, po té poradě v restauraci pánik poněkud nesrozumitelně breptá. To není samo sebou.

Aby tak byl v noci s Madlenou!

A zase ta injekce

Asi se té noční můry nikdy nezbavím. Už zase je to tady. Ráno mě naložili do auta a šupajdili se mnou k tomu psímu felčarovi s tou odpornou injekcí. Už zase! Jako bych si to sama přivolala, že jsem sem po dlouhé době zase napsala zápisek, že jako žiju, že posledně ta injekce sice nebyla moc OK, ale nebyla rozhodně ani KO.

Proč já jen nemlčela? Bodějť bych raději do pacek klávesnici nebrala a nic nepsala! Mohla jsem se tomu vyhnout, mohla jsem si to ušetřit. Tu hrůzu.

Ale dobře to dopadlo. Nemusíte se bát, protože naštěstí, kdo s čím zachází, jak říkal jeden klasický pes, ten se v tom naučí chodit.

Ten ptáček jeden vykutálený dnes naštěstí neordinoval, jako už jednou kdysi. Místo něj tam byla taková krásná slečna doktorka, co měla hebké packy a krásně mě drbala za uchem. I páničkovi se určitě tuze líbila, protože před ní chodil jako krocan nebo jak se jmenuje takový ten parádivý pták a hovořil děsně inteligentně a spisovně a jakože vtipně. A ta milá slečna doktorka se chcichotala a vískala mě svými prstíky v kožíšku a kdo ví, co si při tom představovala, jenže mě to bylo velmi příjemné, tak mi bylo úplně putna, co si slečna veterinářka představuje, a lebedila jsem si v těch jejich hebkých dlaních a vrněla jsem si blahem do vousků, takže jsem si nakonec ani nevšimla, že už to do mě píchli.

A vlastně jsem to poznala jen podle toho, že mě začali ládovat piškoty. To abych jako nejančila, protože já obvykle u injekcí jančívám. A vyplatí se to, to už mám taky ověřené. A tak jsem jim tam trošku zakňourala, jen na oko a především tedy proto, abych z nich vydyndala nějaký ten další piškotek. A jelo se domů. A celou cestu pánička s pánikem nepromluvila. A pánik pak šel do práce a ani se nerozloučili políbením, tak jako obvykle.

Co bylo ale na té vyjížďce na píchanec nové, je to, že jsme poprvé vzali s sebou i tu člověčí mrňousku. A to i přesto, že mě furt děsně chce tahat za ocas, jako by ji na celém světě nic jiného nezajímalo. A to se mi pranic nelíbí. Kam se poděl ten můj boží klid? V nenávratnu je zlatý věk mého bytí! Ach, marno vše, pryč to je. Už ani na to píchnutí u doktora pes nemá klid a nikdo ho ani pořádně nepolituje. Nemohu to říct jinak, je to prostě a zkrátka dočista v hajzlu, jako by vám nějaký uslintaný čokl vyhrabal z úkrytu fajnovou kost.

Páničci jsou v poslední době prostě na kousnutí. Máloco mě stresují tím veterinářským kruťasem, už od včerejška do mě hučí: "Mezi, kam pojedeme? Pojedeme na pichu pichu," ještě s sebou musí všude tahat tu prďolku, co v podstatě jen kálí a čůrá. A představte si, vůbec ji nechodí venčit za barák do trávy; prostě si sere doma! A ke všemu je pánička z toho hovna v kalhotách vždycky celá vyněžnělá a šišlá na toho spratka nezvedeného, že je její zlatíčko. No je toto možné? Místo toho, aby ji ztloukla, tak jako vždycky mě za každý bobek na koberci ztloukla, když jsem byla ještě štěně, tak ji chválí a povzbuzuje v dalším kálení do kalhot. Kam ten svět spěje?

Jsem zvědavá, v kolik dnes přijde pánik z práce. Brzy ale asi moc ne, protože musí vědět, že stejně nedostane večeři. Jsme na tom oba bídně a nevím, jestli bude ještě někdy líp. ...jdu si raději zalézt do pelíšku trošku si polízat tlapky, protože fakt nemám páru, kam ten svět jenom spěje.

Smrticí injekce

Po velmi dlouhé době jsem si uvědomila, když jsem si náhodou pročítala svůj webový deníček, ne že bych byla nějaká natvrdlá, pomalu myslící fenečka, to ne, jen mě to prostě dříve netrklo. Prostě jsem si po skoro dvou letech všimla, že mé deníčkové záznamy tady na tomto webu končí zápiskem s nápisem Injekce. A pak už jsem nenapsala nic. Nebudu vám vykládat, proč už jsem nic nepsala, protože je to jednoduché, nějak mi zkrátka zlenivěly pacinky. Mnohem závažnější je to, že by se mohlo třeba i myslet, že když po příspěvku s názvem Injekce už žádný další příspěvek nenásledoval, že jsem se vlastně po té injekci asi ani neprobrala. A proto nic už nenapsala. Ano, mohlo by se docela dost možná myslet, že ta injekce byla smrticí.

Ale to bych teď asi dost těžko psala tyto řádky, že?

Nebyla to smrticí injekce. Není to vůbec žádná pravda! Protože páník, a dokonce ani páníčka nejsou takoví gauneři, že by mě nechali dočista otrávit nějakou smrdutou smrticí injekcí. Žiju a daří se mi dobře.

Fakt. Jen si páník s páničkou pořídili malé usmrkánče a už se mi tolik nevěnují. Ne jako že by se o mě vůbec nestarali, ale co vám mám povídat, zatím sice s nimi ještě spím v posteli, ale přes den musím do košíku, páč po té posteli věčně leze to lidské štěně. Sice mi ještě kupují hračky, ale už jen tak jednou za měsíc − a to není ono. Mám ráda hodně nových hraček. A hodně často. Ale oni místo mně furt kupují něco tomu křiklounovi ubryndanému. A sice se se mnou každou chvíli mazlí, ale už tak nějak kratší dobu a vlastně ani ne každou chvíli, ale maximálně každou druhou chvíli... no prostě moc se mi to nelíbí. Aspoň že si můžu tajně dojídat, co tomu guvňořkovi hovňouskovatému upadne od tlamičky.

Ale smrticí injekce, to zase ne. Tak já jen aby se to vědělo. A jako důkaz, že žiju, vám tady vložím svůj aktuální obrázek.

A třeba začnu dokonce i znova psát svůj deníček a mám panečku o čem psát! Jen musím překousnout tu leňuru lenošskou, která mi vlezla do tlapek. A když se teď páník s páničkou o mě stejně tolik nestarají, tak mám i fůru času, tak vás možná opravdu po dvou letech opět trošičku zpravím o své psí existenci, vy moji ptáčci vykutálení.

Jen jestli to skoulím s tou svou leností. Stejně jsem pojala důvodné podezření, že tou injekcí do mne vpravili koňskou dávku právě té lenosti. A lenost může být kolikrát i horší než smrt, říkal pánik. A ten ví, o čem mluví. Tak uvidíme.

XI. Injekce

Už od rána raníčka mě jalo podezření, že se něco stane. Hned co jsme se vrátily z čurání, mně pánička začala pulírovat packy a pořád mi opakovala, ať si už ani nelehám, že hned pojedeme. A to mi bylo divné. Každé ráno po snídani si totiž ještě dám s pánikem dvacet chrupkáníků. Hezky se mu uvelebím na břiše, má ho krásně měkké, a odpočívám a trávím snídaňku a sladce zařezávám. Dnes ale ne.

Sotva lezu do peřin, pánička už cloumá s pánikem, že je potřeba vstávat: již je nejvyšší čas! A pánik ani nekladl přílišný odpor, což nevěstilo nic dobrého. A taky že jo.

Naložili mě do auta. Ani jsem k němu nemohla doběhnout, donesli mě k němu jako nějakého lazara, abych se prý v té sněhové břečce, co jí je všude na parkovišti, neumazala.

Vyjeli jsme. A já už cestou poznala, kam jedeme, hned jsem věděla, že jsem tudy jela už mockrát a moc dobře jsem si pamatovala, kam jsme vždycky dojeli; a neměla jsem z toho pražádnou radost, ale přesto ve mně ještě pořád plápolal plamínek naděje. Naděje, že jedeme třeba někam jinam, třeba do teska, které stojí také tím směrem.

Tesko jsme ale bez zájmu minuli, takže žádný nový pytel granulí pro Mezinku, žádné nové hračky na trhání, ale jistota jistoucí: jedeme opravdu TAM. K psímu doktorovi. K tomu úlisnému chlápkovi, co předstírá, jakýže to není můj kamarád a jakže nerozumí mé psí duši a zatím mi nezdvořácky čučí na zuby, jako nějaké kobyle, a vráží do mě obrovské jehly. Pokaždé mě to zle zaštípe. A udělá se mi boulička. Co bych povídala, prevít jeden!

Dneska tam ale ten vykutálený ptáček nebyl. S úsměvem od ucha k uchu nás přivítala jeho sestřička, hned mě začala hladit, mazlila na mě samá sladká slova: ťuťuňuňu a hafiky hafiky, a vůbec chovala se ke mně, jako by se mnou chodila za barák občurávat můj keř. Jenže nakonec jsem se ponižujícímu civění na chrup ani té zlé injekci stejně nevyhnula. Taková to byla falešná sestřička! Žádná sestřička, ještě vykutálenější pták než ten doktorskej! Tak jsem jim tam aspoň ze svého kožíšku vytřásla nějaké ty chlupy, aby po mně museli hezky zamést, a trošku jsem pustila i žlázy, aby byla ostuda a aby si moji páničci pro příště dobře rozmysleli, jestli mě TAM zase budou tahat. Zlouni jedni!

A jelo se domů. A cestou zpátky jsem si vzpomněla, jak jsem při jednom návratu od té veterinářské sebranky málem skončila docela umrlá. Píchli mě tenkrát obrovskou jehlou a napustili do mě nějaký sajrajt, po kterém jsem vám celičká opuchla, že jsem vypadala jako nějaký tlustý mops, nebo dokonce jako bernardýn, a ne jako štíhlá modelka, jak vypadám normálně. Museli jsme rychle šupajdit zpátky za těma felčarama, aby do mě píchli zase takovou jinou obrovskou jehlu a napustili do mě pro změnu zase jiný sajrajt, abych splaskla do normálních rozměrů psí princezny. Se vůbec svým páničkům divím, že mě TAM k TĚM pořád ještě vozí. Asi mě už vůbec nemají rádi...

Jindy zase jsem měla bolavou packu. Bodla mě vosa. To je vám ukrutné zvíře, stejně tak zlé jako ty injekce. Celá jsem napuchla, ani dýchat jsem pořádně nemohla a jen jsem těžce funěla a polevilo to, až co mě hodinu namáčeli v octu a naládovali mě takovými malými bílými granulkami, kterým říkali pilulky. Že prý jsem alergická na hmyzí vpich! Pche! Určitě tu vosu podstrčili až k mému čumáčku, aby se mě zbavili...

A teď si vzpomínám, že když jsem byla ještě štěně, tak jsem se každou chvilku pozvracinkala. Kdo ví, čím mě ti prevítští páničci, ti ptáčci vykutálení vlastně krmili, jestli už tenkrát neměli spadeno na můj život.

Ale co dělat, za pániky mám vrahouny, ale kdo jiný by mi dával papání? V útulku jsem si už zažila své, to raději psí nebe. A co když jsou ti pánici nakonec přece jen hodní, co když jsem opravdu já takový chcípák? Musím se nad tím ještě hodně zamyslet, ale teď se mi už chce nějak spát. To asi po té injekci...