A nedají si pokoj!
Vzhledem k tomu, že jsem na svůj blog zhruba tak rok a půl nic nenapsala, je načase to napravit, aby si někdo (zvláště moje blogerská kámoška Madla) nemyslel, že už je se mnou amen. I když tentokrát jsem měla opravdu namále. A prsty v tom nemá nikdo jiný než moji zlatí páníčci, kteří na mě ušili habaďúru... A já jim na to skočila a žila v domnění, že je konečně mám jeden den zcela pro sebe (moji trpěnou spolubydlící dali zase jednou na službu k babi a didi). Můj euforický pocit umocnilo ještě to, že se se mnou vydali na procházku do parku, a navíc autem – vždycky ťapkáme pěšourem a já jim často nenápadně naznačuji, že jako psí dáma v letech mám právo na trochu nošení v náruči, ale žádný úspěch to zatím nemá. No nic, budu muset asi naznačovat kapičku víc, když jsou ti dva tak natvrdlí. Ale zpátky k té pro mne šokující události. Ani v psím snu by mne nenapadlo, že se někdy ocitnu na řeznickém stole. Jo, slyšíte dobře, vážení, tam u parku má totiž svou pracovnu felčar v zeleném plášti, kt
